Bourání s Mirko Baumem: Jak provést neproveditelné a nenadělat si u toho do kalhot

Mirko Baum a Adam Gebrian
Mirko Baum a Adam Gebrian

V první části rozhovoru jsme si s profesorem architektury Mirko Baumem povídali o jeho dětství na okraji mladoboleslavského letiště, kde zatoužil stát se leteckým konstruktérem. Tentokrát si poslechněte o vzniku televizního vysílače na Ještědu, jeho vlivu na tehdejší studenty nebo o tom, jak dokázal Karel Hubáček zařídit v úplném bezvětří vítr pro sovětskou delegaci.

Po dokončení studia v Praze působil Mirko Baum ve sdružení SIAL, v němž pod vedením architekta Karla Hubáčka pracovala řada mladých, nadějných architektů Československa. „S architekturou jsem se seznámil až na škole, protože mě do té doby moc nezajímala. Chtěl jsem se stát leteckým inženýrem, jednou jsem se k hrůze rodičů sebral a odjel do Brna na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého, tehdy se totiž letecké konstrukce daly studovat jen na vojenské škole. Zkoušky trvaly asi týden, přijímačky se skládaly z matematiky, fyziky a atletiky. Bohužel to nevyšlo,“ říká Baum. Když se poté vrátil domů, maminka mu poradila zkusit přijímačky na architekturu. „Mně už to bylo všechno jedno, kufr stál v předsíni. Jel jsem tedy do Prahy a stal se ze mě architekt,“ vzpomíná. Ve škole ho ale architektura začala bavit a zajímat. V době jeho studia, tedy v druhé polovině 60. let, už pomalu dozníval socialistický realismus. „Skříně byly sice ještě plné studentských prací s dórskými sloupy a veselými kolchoznicemi, ale nikdo nás tím už neotravoval. Začal jsem postupně mít architekturu rád, ale dodnes se otáčím za každým letadlem,“ říká.

Hotel a vysílač na Ještědu – Liberec, Karel Hubáček

Když Karel Hubáček vyhrál v šedesátých letech soutěž na vysílač na Ještědu, rozhodl se Mirko Baum odjet do Liberce a společně s dalšími architekty se stal jedním ze členů Školky. „Setkali jsme se s Hubáčkem a Masákem, řekli jsme jim, že bychom u nich rádi dělali. Jeho SIAL bylo tenkrát takové polosamostatné komunální sdružení. Měli jsme víc svobody než státní firmy. Nemuseli jsme stavět sídliště. Hubáček se jim dokázal vyhnout, jeho strategií bylo ‚Nechodíme do paneláren, chodíme do továren‘,“ říká Baum. Pracovat pod vedením Karla Hubáčka pro něj bylo prý maximálně inspirující. „Když Hubáčkův dvorní statik Patrman udělal inovativní kyvadlo, tlumič kmitů pro tu věž, přijela se na to podívat sovětská delegace. V té době stavěla věž a bojovala při konstrukci s problémy, které by inovativní kyvadlo mohlo vyřešit. Bylo to tenkrát ve východním bloku první zařízení podobného typu. Muselo to všechno proběhnout bez komplikací. Na Ještědu bylo tenkrát ale naprosté bezvětří, což se nikdy nestává. Nehnul se tehdy ani lísteček,“ říká Baum. Hubáček před příjezdem delegace neustále telefonoval a něco vyřizoval. Později přijelo vojenské auto a začalo skládat rakety. „Rakety se umístily na horní galerii věže, zapálilo se to, věž se vychýlila, a když se odpálila raketa, věž se začala kmitat. Ruská delegace měla radost,“ vzpomíná architekt.

Ve Školce působil až do roku 1974, kdy emigroval do západního Německa. „My jsme byli v Liberci banda nadaných, ale zároveň domýšlivých lidí. Být Hubáčkem, všechny bych nás vyhnal. Nepočítal jsem s tím, že je nade mnou nějaká autorita. Ze začátku jsem v Německu pracoval na černo. Z nepochopení nebo hlouposti jsem si dělal věci po svém a nikde jsem neočekával, že by mi někdo měl říkat, co mám dělat. Naštěstí jsem měl kliku a dostal jsem se k prima lidem, kteří tolerovali tu mou socialistickou anomálii. Potkal jsem ale řadu arogantních blbců, kteří po mně chtěli, abych dokazoval, že návrhy, které jim ukazuji, jsem skutečně dělal já,“ vzpomíná na svá první léta v emigraci architekt. Dnes už v Německu nevyučuje. Na univerzitách se podle něj může vyučovat do pětašedesáti. „Zjistil jsem, že mi to hrozně chybí. Ten pobyt u mladých lidí, kteří vám vlastně nedovolí stárnout. Taky jsem zjistil, že vlastně nikam nepatřím. Ani sem, do Česka, ani tam, do Německa. Do roku 2013, kdy jsem učil, jsem tam byl šťastný. Pak jsem zjistil, že jsem vlastně starej člověk.“

Karel Hubáček, Miroslav Masák a další, Obchodní dům Ještěd v Liberci, 1968–1979

Architektura je podle Mirko Bauma výjimečné spojení techniky a umění. „Jediným možným způsobem studia architektury je mistrovská škola. Měl jsem v životě štěstí, protože jsem měl tři mistry. Táta mě naučil lásce k technickému kreslení a k preciznosti. Hubáček nás naučil tomu, že na první pohled neproveditelné je možné provést a nenadělat si u toho do kalhot. Třetí byl Josef Paul Kleihues, u kterého jsem pracoval v Německu 20 let. Ten mě naučil, že architektura má určitou etickou a intelektuální dimenzi. Má povinnost vůči budoucnosti a historii. Je to jakési dění v čase. Jezuité psali na stěnu ‚ad majorem Dei gloriam – pro slávu boží‘. To dnešní architektuře podle mě chybí.“

Poslechněte si rozhovor s Mirko Baumem také o jeho emigraci do Německa, architektech, kteří formovali jeho vlastní tvorbu, nebo o lásce k technickému kreslení.

Spustit audio

Související