Deska týdne: Host na zemi Jiří Bulis se od mladší generace dočkal fantastické pocty

16. květen 2016
03495206.jpeg

Tribute desky se potýkají s nejrůznějšími problémy, oscilujícími mezi ignorantstvím a úzkostlivostí z toho, že se bude zesnulý umělec otáčet v hrobě. I kolem skladatele Jiřího Bulise se po jeho smrti vytvořil kult, jeho charakter je ale od patetického vzdávání holdu na míle vzdálený.

„Jirka Bulis je tvář, kterou z televizní obrazovky známe velmi málo, takřka mizivě. A z koncertů už vůbec ne,“ těmito slovy uvedli moderátoři Hudební arény v roce 1989 skladatele, jehož umělecké charizma nevyplývalo z žoviálnosti ani excentricity, nýbrž z melancholické zádumčivosti a pozoruhodné autentičnosti. Bulis, jehož život v šestačtyřiceti letech předčasně ukončila autonehoda, většinu svého života strávil „ve službách“ moravských divadel, zejména pak brněnského Divadla na provázku a (původně prostějovského) HaDivadla.

Divadelní prostředí poskytlo plachému Bulisovi ideální možnost hudební realizace, aniž by musel být konfrontován s rutinérstvím koncertních sálů nebo se účastnit patetických estrád. Ostatně i k zmíněnému raritnímu vystoupení v ostravském studiu ČST zřejmě došlo jen proto, že pro něj v té době Bulis tvořil a bylo prostředím dostatečně intimním.

Síla autorských skladeb „Bohuslava Reynka české hudby“, které pro samotného Bulise stály ve stínu divadelní tvorby, byla až do letošního roku bytostně spjata s osobní interpretací muže, kterého nelze a není radno napodobovat. Cíl alba Hommage, jehož vznik inicioval Martin E. Kyšperský a Lucie Bulisová-Dlabolová, je ale naštěstí úplně jiný – oživit odkaz Jiřího Bulise prostřednictvím skladeb, jejichž charakteru odpovídá pojem „předělávka“ spíš než poangličtěná coververze.

„Nezpíval melodie, ale upozorňoval, kudy se melodie ubírá,“ napsal Přemysl Rut u příležitosti vydání neoficiální desky Tiché písně. Bulis své písničky nezamýšlel jako uzavřené celky. Snad proto mohla v Česku vzniknout tak výjimečná kombinace respektu a svébytnosti, zvýrazněné žánrovým vykročením k hip hopu a elektronické hudbě, jakou je právě Hommage.

Tribute alba se často potýkají s dvojím problémem – jednak necitlivým parazitováním méně talentovaných muzikantů na lesku velkého jména, jednak přehnanou úctou, kvůli níž nejsou tvůrci předělávek schopni vybočit mimo estetické mantinely vymezené zvukem původního materiálu. Ani jedno se však alba Hommage, na němž vedle kapel DVA, Bratři Orffové nebo Zrní figurují i „sólaři“ jako Bára Zmeková nebo Cermaque, naštěstí netýká.

Hodnocení: 85 %
Hommage à Jiří Bulis (2015, vlastním nákladem / HitHit)

Další články autora