DESKA TÝDNE: Rapper Hugo Toxxx přepnul na nejvyšší obtížnost. A znovu vyhrál

Hugo Toxxx na obalu singlu Na můj krk
Hugo Toxxx na obalu singlu Na můj krk

Vyjasnění na začátek. Někoho určitě napadne srovnávat novou Hugovu desku s PSH a jejich Debutem, který vyšel jenom o pár týdnů dřív. Není to ale dobrý nápad. PSH dělají bigbít, Toxxx se pořád drží rapu. Nesnaží se o propojování scén, nechce být mediátor. Není hipík. 1000 je přísně antinostalgická deska, vědomý mentální restart. Jako když dohrajete videohru na střední obtížnost, chvilku se díváte do zdi a pak ji spustíte na tu nejtěžší.

Občas se může zdát, že veterán Hugo chce hlavně udržet krok s mladou scénou. Spousta lidí to bude psát, ještě víc jich to bude říkat. Kdo ale nahlédnul do katalogu jeho labelu Hypno808 (a Hypno nahlédlo do něho), musí mít jasno. Hugo nemůže nikoho dohánět, sám proráží novou cestu. A sám rozhoduje o tom, kdo se k němu přidá. V tracku Cink rapuje o tom, že notifikace mailu s novým beatem „od neznámejch kluků, co zabíjej“ je pro něj stejná slast jako zvuk příchozí platby. Pořád je především fanoušek, jak rapuje v tracku Hypnóza. Každý beat ho zajímá, každé nové jméno zkontroluje, poslechne, a pokud se mu zalíbí, přizve ho k sobě.

Nepotřebuje se točit kolem velkých rapperů, ani by to nešlo. Místo toho tahá výtahovou šachtou nahoru ty mladší – na 1000 slyšíme Dollara Prynce (skvělá ACAB hymna Nevolej), Dokkeytina (Facelift) nebo ICY L (Pooldance). I tak se pozná člověk, který miluje rap.

Hlavně díky tomuhle přístupu se nakonec deska 1000 takhle povedla. Způsob, jakým Toxxx skládá a vede svůj kripl gang, je v českém kontextu bezprecedentní. Není už spratek, nelikviduje protivníky retardovanou vokální ekvilibristikou, zároveň si ale ani spokojeně nehladí břicho. Orientuje se, je ve střehu, daleko víc orel než holub. Díky producentům jako Voodoo, Huclberry nebo Tristan má s přehledem ten nejlepší zvuk na scéně. Více než hodinové album hypnotizuje, vtahuje jako černá díra.

Hugo Toxxx – 1000

Největší podíl na tomhle pocitu má ale zase především Hugův rap. Zdá se to možná samozřejmé, ale samozřejmé to není: Hugo opravdu rapuje. Nerecituje, nepřeříkává příběhy jako šprt u školní tabule, nesype ze sebe trapné slovní hříčky jako copywriter. Místo toho pořád mimořádně cítí rytmus jazyka, požírá slovníky, odposlouchává ulici a vymýšlí vlastní slova. Nikdo to u nás takhle neumí a nikdo taky neumí takhle přirozeně infikovat každodenní mluvu. Hugo ale přináší do českých zemí nový jazyk, výbušné punchlines, které se okamžitě prokopírovávají do základní slovní zásoby.

Album by možná sneslo kratší stopáž, ale který track byste vyhodili? Trap spot, Ice s hostujícím Smackem, Prince, Minimal nebo Na můj krk patří už teď k těm nejlepším Hugovým trackům. Kei nebo úvodní Podzim bro jsou zase skvělým cvičením v textovém i zvukovém minimalismu. Z 1000 je hodně těžké vystoupit, je to jedna z mála českých rapových desek, které opravdu fungují jako celek. A když si k ní přihodíte singly z posledních let, které se na album nedostaly (Private Mode, Fakin Kniha, Buze), vyjde vám z toho jednoduchá věc: všichni rappeři z Hugovy generace vedle něj zní dýchavičně, zmateně a unaveně. O WWW se často říká, že je to nejlepší rap pro lidi, kteří neposlouchají rap. Tohle je nejlepší rap pro lidi, kteří poslouchají rap.

Hugo s každým trackem znovuvynalézá sám sebe. Jaká byla geneze nejlepší české rapové desky roku?

Hugo Toxxx – 1000 (Hypno808, 2019)

Spustit audio

Související