Dilema studentů návrhářství: Jak tvořit módu, když většina oděvů vzniká v nelidských podmínkách?

O ekologii a udržitelný rozvoj se Anna Vácová začala zajímat ve chvíli, kdy přestala tvořit. „Získala jsem najednou dojem, že jakýkoliv nový hmotný statek je totální zlo. Tvoření je mi ale natolik blízké, že jsem se k tomu vrátit musela.“ Anna od té doby tvoří převážně z látek, které najde nebo dostane. „Pracuji jenom s metráží. Pod klasickým pojmem upcyklace si člověk představí hlavně přešívání oblečení, džíny na kabelky. To není můj případ.“

Každá látka v jejím ateliéru má svůj příběh. Když byla na studijní stáži v Jižní Koreji, celou řadu látek našla na ulici. Jednou třeba lezla přes ostnatý plot pro fialové odstřižky látky. „No uznej, ty jsem tam nemohla nechat.“ Jindy zase našla před dílnou v pytli hedvábí antracitové barvy. V Jižní Koreji je spousta malých dílen. Ty často vyhazují látky, které mají jen nepatrnou vadu. „Chtějí mít všechno perfektní a ví, že díky ekonomickému boomu v Koreji můžou.“

Anna Vácová v ateliéru LUv-1|foto: Eva Svobodová

Na svoji vlnu přemýšlení o udržitelnosti prý v Jižní Koreji ještě čekají. Jak sama Anna říká, často to trvá i několik let, než přijde na to, co ze získaného materiálu ušije. Na druhou stranu za ní chodí zákaznice s vlastní látkou, ke které mají nějaký citový vztah. „Takto mě baví tvořit asi nejvíc, když vznikne produkt, který neskončí svůj život záhy poté, co ho započal a bude třeba dělat jednou radost i někomu jinému.“

Diplomky UMPRUM: animé, glam a upcyklace

• Upravit
• Smazat

Rozkvetlá zahrada, babiččina skříň nebo japonské animé a severočeské vesnice: představujeme tři diplomky z návrhářských ateliérů pražské UMPRUM.

Téma ekologii a udržitelného rozvoje Annu zajímalo vždycky, inspirovaly ji i semináře na ČVUT, na kterých přednášeli externí vyučující z VŠCHT nebo Zemědělské univerzity. Ty se ale zabývaly třeba ekologií půdy a krajiny. „Všechno se mi to tak nějak spojilo.“ Ve své diplomové práci by se chtěla posunout od upcyklace k recyklaci a vytvářet látky z už nepotřebných materiálů.

Témata udržitelného rozvoje na školách rezonují obecně. Na tom se shoduje i Nik, která studuje módní návrhářství na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Ve své klauzurní práci se rozhodla materiální šaty opustit a tvořit šaty v rozšířené realitě. Se svým kolegou výtvarníkem Tomem vytváří fashion aplikaci, ve které si každý uživatel bude moci zvolit vzhled svého oblečení podle vkusu nebo nálady. Na tričkách bude natištěný originální kód, na něm se pak budou prostřednictvím aplikace zobrazovat ilustrace, obrázky, gify nebo smyčky. 

„Pokud mě neuvidíš fyzicky, tak nevíš.“

„Chceme, aby každý mohl být kurátorem vlastní výstavy, kterou na sobě nosí. Zároveň vyzýváme všechny milovníky fixek a tužek, designéry a výtvarníky, aby nám své návrhy poslali,“ říká Nik. Cílem není vytvořit novou sociální síť, naopak sdílení bude fungovat jen při fyzickém kontaktu. Aplikace má využít vášeň pro rozšířenou realitu k tomu, aby se lidé znovu setkávali.

Trička k fashion aplikaci|foto: Jiří Dvořák

Impulsem pro aplikaci bylo školní zadání vytvořit svět za 25 let. Když se svým kolegou dělali rozhovory, všechny se stáčely k distopickému vidění světa, válkám, hladomorům, světu, který zničí plast. „My jsme chtěli zkusit vidět ho pozitivně. Částečně by to také mohlo být řešením fast fashion.“ Uniformita ve fyzické módě, by mohla být vyvážená kreativitou a originalitou v rozšířené realitě. „Střihy by mohly být upravené jen podle ročních období a taky by se nemuseli vyrábět žádné kamínky a podobně, které se na to lepí.“ Jestli se Nik k materiálním šatům někdy ještě vrátí, neví. „Proč ne, ale zároveň si myslím, že tahle věc má budoucnost, a jestli to dokážeme dotáhnout, tak to má rozhodně potenciál, aby to fungovalo a aby to lidi bavilo.“