Environmentální spiritualita a duchovní rovnoprávnost. Jaká je duchovní rovina ochrany přírody?

Tam je podle Lukáše Senfta jádro problému. V západní tradici se (nejen) na poli náboženství, filozofie a kultury prosadila představa, že existuje na jedné straně člověk a na straně druhé právě nějaký okolní svět. Přísné oddělování přírody a kultury, lidského a zvířecího, nás vede k představě hierarchie, kde příroda je jen mechanická, neživá a bez citu – jak si představoval například René Descartes. Toto umělé oddělování se podle Lukáše Senfta projevuje i tam, kde se snažíme přírodu chránit – nakonec už tím, že o přírodě nepřestáváme uvažovat jako o něčem „tam venku“. Konkrétní příklad jsou pak třeba chráněné krajinné oblasti, kde se fyzicky jasně vymezí hranice mezi prostorem člověka a přírody.

Nemáme čas, poslouchejte nás, skandovaly tisíce studentů při středoškolské stávce za klima

• Upravit
• Smazat

„Chceme, aby se o klimatické změně konečně začalo mluvit a aby politici začali konečně něco dělat,“ shrnuje jeden ze středoškoláků, proč přišel stávkovat. Z obavy o svou budoucnost a osud planety se jen pražské stávky Fridays for Future účastnilo několik tisíc středoškoláků, ale i vysokoškoláků a dětí ze základních škol. Protestovalo se i v Brně nebo Ostravě. Prohlédněte si fotogalerii z pražské stávky.

Alternativy je možné najít i v současné západní filozofii, byť třeba na jejích okrajích. Jako konkrétní příklady uvádí Lukáš Senft Davida Abrama a Jochena Kirchhoffa. Oba kladou důraz mimo jiné na to, že lidské vědomí není uzavřeno v prostoru a čase do našeho těla, ale je mnohem širší. Abram dokonce navrhuje konkrétní cvičení, při nichž si má člověk uvědomit, že je jednak součástí světa kolem sebe, ale zároveň je i svět součástí jeho – slyšíme-li vysoko nad naší hlavou křik ptáka, stává se tento pták součástí našeho vědomí a naše vědomí díky tomuto spojení sahá až do oblak.