Green Deal Summit zkusil přelakovat černé zlato nazeleno. Ekologická veřejnost protestuje

Prvním tématem je greenwashing. Konferenci jako hlavní partner totiž podpořila nizozemská firma Shell, v jejímž vědeckém oddělení věděli o fatálních dopadech globálního oteplování již v 80. letech, a přesto masivně investovala do rozmlžování vědeckých poznatků, matení veřejnosti a intenzivního lobbingu proti jakýmkoliv klimatickým opatřením. Skutečnost, že klimatickou změnu řešíme až nyní, tedy zoufale pozdě a se zoufale málo dobrými možnostmi, je do velké míry její zásluhou. Shell ale také podněcoval k násilí proti lidem, kteří protestovali proti dopadům těžby Shellu na své komunity a jeho jméno je spojeno s řadou vražd, znásilnění nebo mučení například v Nigérii.

Anna Kárníková|foto:Tereza Kunderová, Český rozhlas

Přestože svůj brand v kampaních korporace ráda spojuje s pojmy jako budoucnost a čisté technologie (#makethefuture), v posledních deseti letech do těchto technologií směřovala jen zhruba 1 % svých investic a dělá vše proto, aby její zcela nedostačující klimatické závazky byly co nejvíce nesrozumitelné. To je příklad greenwashingu par excellence, kdy se skrze PR strategie snažíte svézt se po trendu, který se čím dál více propisuje i do preferencí spotřebitelů. Zároveň se ale chcete vyhnout i nejmenší změně vašeho byznys modelu, jakkoliv je ničivý. Greenwashing je problematický v řadě ohledů: snižuje důvěru lidí v ekologická řešení a zvyšuje negativní dopady na životní prostředí (lidé si díky klamavé reklamě mylně volí produkty s větší ekologickou stopou a spotřebovávají jich více). A v konečném důsledku poškozuje i samotné firmy, které, místo aby hledaly svoji novou roli v klimaticky neutrálním světě, plýtvají invencí a penězi na „zelený“ marketing.

Řada firem se jistě zvládne vydat cestou bez greenwashingu, byť je náročná a úspěch není zaručen. Co ale s fosilními giganty, jejichž byznys nemůže do budoucna vůbec existovat a jejichž moc dnes přesahuje tu řady států? I díky mé letní četbě klimatické a postapokalyptické beletrie si dokážu představit celou řadu scénářů. Fosilní firmy se stanou feudálními pseudostáty, které budou chránit svoje poddané před klimatickým chaosem, který budou zároveň samy dále tvořit (Octavia E. Butler). Vyděšení zaměstnanci rozloží korporace zevnitř. Státy najdou sílu tyto obří firmy zlikvidovat. Anebo ropaři nasadí své současné technologie k pumpování vody zpátky na antarktické ledovce, ve snaze zabránit zvyšování hladin moří (Kim Stanley Robinson).

Poslední vize nám může jít proti srsti – snaha najít místo v řešení klimatické krize s firmami (a to odhlédnu od kontroverze samotného geoinženýrského řešení), které jsou tak velkou součástí problému, působí nespravedlivě. Odkaz nenásilných hnutí za změnu (např. v poválečné Indii) totiž upozorňuje na to, že pokud někoho na hlavu porazíte, jeho skrytý hněv, bezmoc a pocit nedůstojnosti je jen zárodkem pro další konflikty.

Čtěte také

Bývalý šéf UN Environment: Na extrémní počasí si musíme zvyknout. Dobře, že mladí lidé stávkují

Kromě klimatických organizací demonstruje proti konferenci také SPD. Cíl je jasný – využít obavy lidí z nadcházející zimy a udělat rovnítko mezi trable trhu s energiemi, klimatickou politiku a Evropskou unii. Ani nedávné zastropování cen totiž nevyřeší situaci domácností, které i se stropem často platí až čtyřnásobek původních cen. Klimatickému hnutí a pomalu i vládě je již jasné, že Green Deal musí odpovídat na potřeby co nejširších vrstev obyvatel.

Není to přitom vůbec složité, řešení ochrany klimatu a energetické závislosti na fosilních palivech (a tedy Rusku) zde jdou příhodně ruku v ruce – stačí například zpřístupnit vlastní soláry na střechy, tepelná čerpadla a zateplení domovů všem. Nejen těm, co žijí ve vlastním, nebo mají našetřeno na poměrně vysoké vstupní investice. Pokud se krajní pravici podaří přerámovat European Green Deal a klimatické politiky obecně jako spiknutí elit, které nechápou problémy běžných lidí, nebude možné jej prosadit. Green Deal bude sociálně spravedlivý, nebo žádný.

Poslechněte si komentář Anny Kárníkové o pražském summitu.