Helena Fulková: Vědci nejsou vnímaní jako normální lidé a Teorie velkého třesku tomu nepomáhá

Helena Fulková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Helena Fulková

Vědkyně, kterou proslavilo klonování myší a genetická úprava křečků, se po několika letech v zahraničních laboratořích vrátila do Česka. Jaká byla její cesta k vědě, jak se liší situace vědkyň u nás a v zahraničí a proč se Helena Fulková rozhodla vrátit domů? Poslechněte si v rozhovoru Veroniky Ruppert.

Vědu, konkrétně reprodukční biologii, má Helena Fulková v rodině. Dědeček u nás obor reprodukční biologie založil, otec v něm patří ke světové špičce. „S odstupem let si myslím, že u nás byly hlavní naděje upřené na staršího bratra a se mnou se příliš nepočítalo. Bratr se ale rozhodl pro filozofii a od exaktních věd se úplně odklonil,“ popisuje Helena.

„Grantový systém jako by se ženami ve vědě nepočítal,“ říká Marcela Linková z AV ČR

Marcela Linková

11. února bude Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, s Marcelou Linkovou jsme proto probírali téma genderové rovnosti v českém vědeckém prostředí. Určitá procesní nastavení jsou podle ní  nefér. „Věda se hodně zrychlila, většina práce je teď na dobu určitou. Vědkyně, které odejdou na rodičovskou dovolenou, nemají stejnou ochranu, jako mají ženy se smlouvou na dobu neurčitou.“

Na střední škole prý až do posledního ročníku nevěděla, co by mohla dělat. „Rozhodně jsem neměla žádné vědecké ambice, neúčastnila jsem se žádné biologické olympiády, nezkoumala žížaly, nedloubala do země, nic takového,“ směje se Helena Fulková. Pro vysokoškolské studium vývojové biologie se rozhodla až v posledním ročníku gymnázia.

„V té době to nebyl zrovna populární obor, většina lidí tehdy chtěla na imunologii nebo molekulární biologii. Díky tomu, že se o tom doma hodně mluvilo, jsem věděla, že i ve vývojové biologii je řada zajímavých témat. Že jen záleží na tom, na co se člověk zaměří,“ popisuje Helena Fulková. Ačkoliv měla silné domácí zázemí a podporu, volba pro ni byla lidsky náročná. V řadě rozhovorů otevřeně mluví o tom, že pro ni bylo a stále je těžké se vyrovnat s používáním laboratorních zvířat.

Helena Fulková patří k úzké skupině světových vědců, kteří úspěšně naklonovali myši. V loňském roce k tomu přidala úspěšnou genetickou modifikaci křečků. Je laureátkou prestižní Prémie Otto Wichterleho 2015 a v roce 2016 převzala od Nadačního fondu Neuron na podporu vědy Cenu Neuron pro mladé vědce v oboru medicína. Její výzkumy se dotýkají léčby dosud neléčitelných nemocí a reprodukce. Za výzkumy a vzděláním cestuje po celém světě. Několik let žila a pracovala v laboratoři v Japonsku. Pak se rozhodla vrátit do Česka, kde pracovala v Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR a v Oddělení biologie reprodukce Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Od nového roku přešla na Ústav experimentální medicíny.

 

Často říkáte, jak vás ovlivnili dědeček s tatínkem, dodnes se prý s otcem ráda o své práci radíte. Co vaše maminka?

Moje maminka je silná žena. Není úplně jednoduché mít doma vědce, a ona to všechno vydržela. Aktuálně je na Karlově univerzitě, na Pedagogické fakultě, stala se šéfkou katedry. Dala mi do života určitý nadhled a pomohla mi po lidské stránce: pochopit, že člověk není jen vědec a kolem něj nejsou jen zkumavky a laboratoře, ale také jiní lidé, kteří mohou mít zcela odlišné názory. Tím, že se nepohybuje v exaktní sféře, měla často úplně jiný pohled na věc. Každý žije v nějaké sociální bublině, jsme obklopení lidmi z naší profese. Je fajn mít blízko někoho, kdo je odjinud.

Co je tak náročné na životě s vědcem nebo vědkyní?

Je to náročná profese, například se od nás očekává, že budeme jezdit na zahraniční stáže. Když je člověk single, tak to samozřejmě jde. Ale když máte rodinu, tak se buď celá rodina někam přesouvá, nebo zůstává jeden z rodičů doma sám s dětmi. Tohle určitě není jednoduchá věc.

Vědci mnohokrát tvrdili, že ženy jsou podřadné. Chtěla jsem zjistit pravdu, říká Angela Saini

Angela Saini

Jsou ženy intelektuálně podřadnější než muži, jak si myslel Charles Darwin? Je přirozené, že si holčičky hrají s panenkami a kluci s auty? Britská vědkyně a novinářka Angela Saini ve své knize Od přírody podřadné popisuje, jak se věda snaží už desítky let na tyto a další otázky o rozdílech mezi muži a ženami odpovědět a jak často se vědci nechali unést svými předsudky a ženám přisuzovali podřadné postavení.

Myslíte, že to je třeba důvod, proč není ve špičkových vědeckých pozicích více žen?

To si nemyslím. Můj osobní názor je, že spousta žen si prostě řekne, že jim to za to nestojí. Ta práce je psychicky náročná, obnáší spousta stresu a hodně času. Je to v podstatě manažerská práce s týmem a k tomu pořád s někým soupeříte v různých grantových soutěžích. V případě, kdy chcete něco publikovat, rozhodně nejste sama na světě, kdo na tomhle tématu dělá, takže opět kompetice. Zároveň je většina vedoucích pozic obsazená muži a pro ženu není úplně jednoduché se tam probojovat.

Jak si v týmu získáváte respekt? A je to jiné u nás a v Japonsku, kde jste několik let působila?

V Japonsku byla moje pozice speciální, protože jsem byla jednak cizinka a jednak žena, takže jsem byla chápaná jako zvláštní součást týmu. V Česku to podle mě funguje poměrně dobře. Těžko popsat nějakou strategii, ale řekla bych, že jsem po mamince zdědila schopnost získat si přirozený respekt.

Liší se podle vás vnímání žen vědkyň u nás a v Japonsku? I u nás mi pořád přijde, že ženy vědkyně jsou v mainstreamových médiích prezentované jako něco neobvyklého nebo výjimečného. Je to v Japonsku jiné?

Myslím, že problém je i celkově ve vnímání vědců jako takových. Obecně nejsme moc vnímáni jako normální lidé a třeba Teorie velkého třesku tomu moc nepomáhá. Jasně, že každý máme svou odlišnost, ale vědci jsou prostě lidé jako všichni ostatní. I v laboratořích to občas lítá a trochu se nadává a podobně. Ano, vědci jsou chytří, ale dějí se jim úplně běžné věci. Vznikají konflikty nebo přátelství jako všude jinde. Co se týče otázky žen ve vědě u nás a v Japonsku, myslím si, že u nás je situace lepší. V Japonsku se stále ještě často očekává, že když má žena děti, skončí s kariérou. A vědecká ani jiná kariéra nepatří k tomu, co by žena měla splnit nebo mít. U nás se kariéra žen ve vědě a v technických oborech akceptuje mnohem víc. Češi více chápou, že ženy mohou dělat techniku a dobré a zajímavé věci.

Co má Helena Fulková ráda na filmu Thelma a Louise? Jak se stala mezinárodně úspěšnou vědkyní a jak jí reprodukční biologie změnila pohled na svět? Jak se vyrovnává s prací s laboratorními zvířaty? Proč se laureátka Ceny Neuron a Prémie Otto Wichterleho po několika letech práce a úspěchů v Japonsku vrátila do Česka? Poslechněte si v Rozhovoru Veroniky Ruppert s bioložkou a genetičkou Helenou Fulkovou.