„I v kanceláři jsem máma.“ Jak se žije ženám, které rodičovskou vyměnily za práci?

Pavla a Barbora|foto: Jonáš Zbořil

Barboře už je lépe. Odchod do práce první den sice nevyšel podle plánu, ale všechno se zlepšilo hned po pár hodinách. „Vrátila jsem se domů, viděla jsem, že je všechno v pořádku, že Josefína je v klidu, veselá, šťastná. Nějak se to zaběhlo a funguje to,“ říká Barbora. I Pavlína svěřila svého tehdy ročního syna do péče manželovi. Pochybnosti měla jen těsně před plánovanou výměnou rolí, prý hlavně proto, že se bála měnit už zaběhlý režim. Nepochybovala ovšem, že její muž rodičovskou zvládne. „V tomhle mám v manžela velkou důvěru, naopak jsem si říkala, že se tomu dítěti může ulevit. Chlap nebazíruje na některých věcech, dítě si to s ním víc užije, vyblbnou se,“ vysvětluje Pavla a dodává, že nejvíc se jí po synovi stýská, když někde vidí jiné dítě. „To mě hrozně zpřítomní, říkám si pak, že jsem blbá máma, když tady ta maminka s dítětem je.“  

Čtěte také

Když je dceři úzko, volá mně. Jaký vztah s dětmi mají tátové, kteří byli doma v devadesátkách?

Barbora i Pavla se každopádně shodují na tom, že práce je v mnoha ohledech občerstvující. A u některých kamarádek se často setkávají se závistí. „Já bych taky chtěla něco dělat, ty se máš,“ říkají Barboře známé. „I když je hodně náročné se celý den věnovat Josefíně, pak v noci pracovat a v jednu ráno nastoupit na další šichtu, když se dcera probudí. Zároveň člověk může odvádět pozornost k něčemu jinému, než je dítě. Je hrozně příjemné odejít myšlenkami, a pak se k dítěti vrátit. Také to, že vytvářím práci, která je ohodnocená nejen finančně, je pro mě hodně důležité. Posiluje to moje osobní, ale i mateřské sebevědomí.“