Je tu vánoční cukroví a s ním čas se nenávidět trochu víc než jindy, těší se Žena filmového kritika

30. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy vánoční cukroví - vánoční stres

Absolvovala jsem opravdické dospělácké focení do časopisu s make-upem, stylisty, fotografy, asistenty a produkčními. Zjistila jsem, že k tomu, abych si připadala krásná, stačí, když mě někdo 40 minut maluje a češe, v půlce těla mě hned po výdechu stáhnou silným koženým pásem, dva lidi kolem dělají vítr velkými deskami a pak mi někdo ze štaflí přes obličej hodí igelit.

Paní fotografka přistupovala ke své práci poctivě. Aby mě zachytila vskutku pravdivě, zajímala se o to, co mi celoživotně dělá radost. Ani jsem se nepokusila tvrdit, že by to byl můj manžel nebo děti, výlet s batohem do Polska nebo raná tvorba Bély Tarra. Zapomněla jsem taky ve svých celoživotních radostech zmínit život v demokratické společnosti, který mi nicméně radost skutečně dělá, a řekla jsem bez rozmyslu pravdu, že je to sladké jídlo. Utáhli mi pásek ještě o jednu dírku a pak mě fotili, jak jím koláče.

To, jakou hrůzu jsem z focení měla a jak jsem se dokázala nadchnout svým vzhledem v momentě, kdy jsem vůbec nevypadala jako já, mě donutilo se trochu zamyslet na tím, jak si představuju, že bych měla vypadat. Před pár měsíci jsem do novin napsala moc chytrý článek o tom, že se chystám mít ráda své tělo.

Žena filmového kritika je anonymní blogerka, obyvatelka středočeské vsi, mnohačetná matka, žena za plotnou a manželka jednoho z českých filmových kritiků, což ji i jeho staví často do žinantních situací. Blog popisuje každodenní plíny i novinářské projekce zásadních kinematografických počinů dneška, byl nominován na Magnesii Literu a v listopadu 2021 vychází knižně.

Byl to výborný nápad a já jsem text myslela úplně vážně. Byl plný dojemných zmínek o tom, jak svoje tělo beru jako jakousi mapu svého života a hlavně mateřství, čímž jsem elegantně a vzletně zaobalila nadváhu, inkontinenci, prsa připomínající vypité pytlíky mléka, které frčely v osmdesátkách, vypadané vlasy a zkažené zuby i návštěvy proktologie. Jako ráda za ty věci samozřejmě jsem, ale měla bych je ráda i na někom jiném, kdyby je třeba měl místo mě.

Necvičím a jako absurdní představa mi přijde, že bych se měla vzdávat něčeho, co mě těší v jídle. Přesto bych chtěla být štíhlá. Nejsem s to pro to cokoli dělat, z toho důvodu bývám někdy přiměřeně smutná. Sebralo mě, když zhubla Adele a svět padal do kolen, jak skvěle vypadá. Vypadala podle mě skvěle už předtím a byla mi řídce se vyskytujícím vzorem nádherné a respektované ženy, která na svoji večerní róbu spotřebuje dva metry čtvereční saténu a je přesto nejvíc sexy dámou v okrese.

Čtěte také

Taky často závistivě sleduju štíhlé ženy, které si v kavárně u Muzea pochutnávají, stejně jako já, na skořicovém šneku napatlaném tlustou vrstvou mascarpone. A protože jsou před námi Vánoce s lineckým cukrovím tety Stáni a pařížskými tyčkami mojí maminky, cítím se trochu hůř než obvykle.

Nehodlám z toho v závěru obvinit ani své děti, ani rodiče, kteří mě nutili dojídat, ani sexy těly posedlou společnost. Uvítala bych ke své změně nějaký impulz a to nemám na mysli rakovinu slinivky ani to, jak kritikovi ukradli v Ghaně všechny naše úspory a my pak měsíc pili vodu a jedli rýži. I když musím uznat, že to zabralo. Zřejmě to s klidným srdcem svedu na leden a nějaké to novoroční předsevzetí, o kterých předem vím, že nefungují.

To, co funguje evidentně, je zabalit se do dostatečně velkého igelitu. A rozhodně nebýt líný být na sebe během tlustých dnů hodný. A koupit si aspoň jednoho šneka.

Poslechněte si nové zamyšlení Ženy filmového kritika, ze kterého kromě skvostného lineckého cukroví od tety nic nevyplývá.

autor: Žena filmového kritika
Spustit audio