Žena filmového kritika: Karanténa je záchrana před menstruačním kalíškem i nepovedeným striptýzem

Dopracovala jsem se zatím ke kalíšku na kávu — to, aby nebylo poznat, že do Prahy dojíždím z vesnice —, který je ekologický, rozložitelný, dokonce na několik částí, přírodě blízký a navíc krásný, čili byl i dost drahý. To mě zpětně mrzí, protože se mi teď, co vyrážím do práce autobusem v pět hodin padesát dva minut, poněkud změnily stravovací i kávové návyky, a nejenže jsem schopná několik minut po šesté na konečné metra zhltnout za čtyři minuty dva vajíčkové chlebíčky, ale množství kávy, kterou k přežití momentálně potřebuju, se mi do té krásné nádoby prostě nevejde.

Tolik ke kalíšku na kávu, o kterém vůbec nechci nic říkat, hlavně proto, že momentálně piju kafe z obřích nerozložitelných kelímků, což je trapas, zejména když se kritik kvůli planetě vzdal masa a chroupe jen cizrnu, i když se teda nedávno zcela výjimečně slavnostně zakousl do pečeného králíka, což bylo podle jeho slov jen a jen z úcty k mému mrtvému tátovi, který králíky pekl tuze rád. Tolik k planetě, máme ještě na čem pracovat.

Dříve zmíněný menstruační kalíšek mě děsí, vypadá podle mě jako přesně to, co ukáplo sfinze z nosu, nebo do čeho se zcela jistě dá, jste-li zastánci tradičních přístupů, nalít nemalé množství bledě modré tekutiny a během dvacetivteřinové televizní reklamy čekat, jestli to proteče. Jsem jako na trní, kdy mi tuto pomůcku kromě všech různých dámských, ekologických nebo napříčoborových sdružení a komunit doporučí sfinga mezi kritiky, pan Fila, který se nedávno zhlédl v jednotlivě balených dámských hygienických potřebách, což je kalíšek asi taky. To by věc zásadně změnilo a já bych se musela nad onou pomůckou slitovat nebo se na ni minimálně podívat v širších souvislostech, a to si nejsem jistá, jestli dokážu.

Za svůj konzumní přístup k životu budu zcela jistě potrestána, i když je pravda, že když se člověk na některé perspektivy odstěhuje dostatečně daleko od Prahy, například na naši vesnici, kde je nejbližší flat white vzdálený 75 minut svižné chůze, začnou být některé věci trochu jedno. A protože nás může kdykoli v našich polích dostihnout potravinová, toaleťáková či jiná nouze, budujeme s kritikem vztahy s okolím, protože ty jsou nad zlato. Nedávno jsme například šli vyzkoušet obecní ples.

Čtěte také

Žena filmového kritika o cenách kritiky: Kdy jsou vtipy o porodech košer?

Líbilo se mi, že tam nikdo z účastníků nepodcenil oděv, byli motýlci, vestičky i šosy, dámy měly róby i drdoly, linky a prostě fazóny. V šatně jsme si všichni sundali bagančata, neboť jsme přišli pěšky přes oranici, nazuli jsme střevíce a šlo se na věc. Na našem stolku, ke kterému jsme od pana starosty dostali místenky zdarma, neboť kritik je kulturně a společensky činný a v létě poslal naši obec čtyřikrát do kolen svým výběrem filmů v letním kině, ležel uvítací balíček slaných tyčinek. Kritik, ten milovník všeho chřoupavého a hlavně všeho zadarmo, se jich přesto odmítal dotknout, protože si s sebou nese trauma z kapku podezřelého hotelu v Dubaji, kde jsem nedala jinak, zatáhla kritika do nočního klubu Teherán na striptýz a sezobla během produkce pár kuliček hroznového vína přichystaného na stole. Kritika pak držel pod krkem rozzuřený jedenapůlmetrákový Kyrgyz, který požadoval padesát dolarů za mou konzumaci občerstvení a tisíc dolarů pokuty nebo svatbu s tanečnicí Květ Ranní Rosy, kterou si kritik z nudy během jejího čísla, které zahrnovalo různé krkolomné pózy, vyfotil.

Je tedy zřejmé, že se ve velikém světě neumíme chovat ani jeden a nadcházející epidemie a karantény jsou pro nás záchrana, neboť sedíme doma na zadku a dopouštíme se jen minimálních škod na světovém kulturním dědictví i ekologii. Když se to vezme kolem a kolem, jsem tu v naší ulici Nad Strouhou vlastně dost v bezpečí i před tím kalíškem.