Když jsem poprvé viděl, jak funguje rodina bez násilí, byl jsem v šoku, říká Radek Banga

V magazínu Houpačky jsme se bavili o tom, jaké to je vyrůstat v nebezpečném a toxickém prostředí a co si z něj člověk odnáší do dospělosti. „Věděl jsem, že je to zlo, ale nemohl jsem nic dělat. Pamatuju si tu bezmoc. A taky když jediné, co znáte, je tohle, nemáte ani žádnou vizi, co by z vás mohlo jednou být. Domácí násilí překryje všechno, jako mrak, který udělá totální tmu,“ popisuje. „Já bych na základě svých zkušeností chtěl být dokonalý rodič. Vím, že to nepůjde, ale já chci být úplně nejlepší a nechci hlavně opakovat chyby svých rodičů,“ dodává.

Svoje zkušenosti a hlavně téma, jak se násilí předává mezi generacemi, zpracoval Radek v knize (Ne)pošli to dál. „Začal jsem se víc o historii naší rodiny zajímat. Je jasně vidět, jak se násilí jasně přenáší mezi generacemi. Praděda týral dědu, děda se choval brutálně k mému otci a ten zase terorizoval nás. Nejednou jsem prosil mámu, ať otce opustí, nebo že ho s bratry jednou v afektu zabijeme. Ale neodešla. Když jsem pak viděl, jak funguje rodina mojí ženy, kolik podpory a lásky v ní může být, byl jsem v šoku.“

„Strach není respekt,“ říká Radek Banga. Zažíval jako dítě pocit viny? Kdy a proč sebral odvahu o svém dětství mluvit? Poslechněte si Houpačky.