Klimaskeptici, nebo popírači? V boji s klimatickou krizí je zásadní i jazyk, kterým o ní mluví média

Otevřená hra médií se čtenáři se nad rámec publikování veselých historek z redakce zatím moc nepěstovala. Za redakce hovoří výsledek, který každé ráno leží na stáncích či na webu. Jak se noviny dělají a proč právě takto, se z novin samotných většinou nedozvíme. Jaká je politika a názor redakce, je patrné jen při nějakém průšvihu nebo při bizarních jednotlivostech. Jinak to má vypadat, že nic takového vlastně neexistuje a vše vzniká řízením neviditelné ruky objektivity. Přitom právě odkryté redakční karty mohou zvýšit věrohodnost novin a zájem o ně, který nejen u nás setrvale klesá.

Guardian se rozhodl otevřeně proměnit své fungování v souvislosti s klimatickou krizí. Už delší dobu ji považuje za prvořadou věc veřejného zájmu. Teď o tom dal jasnou zprávu za celou redakci. Nehraje si nadále na to, že je automatickou třídicí linkou zpráv. Dává najevo, že zprávy a témata se vybírají, za výběrem stojí jistá rozhodnutí, a chce je vysvětlit. Stejně tak je to s použitým jazykem, o němž ubezpečuje, že není náhodný ani automatický. Bude jej proměňovat tak, aby podle názoru redakce lépe mohl popsat realitu světa. A nejinak je tomu u obrazového doprovodu. Na pozadí klimatické krize dává Guardian vědět, že noviny dělají lidi, kteří si něco myslí, na něčem jim záleží, a to se v textech a fotografiích odráží.

V redakci už vědí, že smutní lední medvědi nikoho netáhnou a nevystihují realitu globálních změn. Rozhodli se proto, že texty informující o dopadech klimatické krize budou doprovázet obrazy toho, co jejich čtenář na vlastní kůži nechce zažívat, a co už dnes reálně zažívají spousty jiných lidí|foto: Pexels,CC0 Public domain

Proto Guardian nebude nadále mluvit o klimatické změně, ale o klimatické krizi. Nebude mluvit o klimaskepticích, ale o klimatických popíračích, místo o globálním oteplování bude psát o globálním zahřívání, o rybí populaci namísto rybích produktech. Bude používat termín divočina namísto biodiverzity nebo skleníkové plyny namísto oxidu uhličitého. Relativizující krasomluva přestala novináře Guardianu bavit. Nemají pocit, že vystihuje realitu hroutícího se světa, ve kterém jsme jednajícími aktéry, ať už si to chceme uvědomovat, nebo ne. Posilují takzvanou environmentální žurnalistiku.

Čtěte také

Slouží média vlastněná fosilní lobby jejím zájmům? Kauza Info.cz a švédské školačky tomu napovídá

To samé se bude dít v obraze. V redakci už vědí, že smutní lední medvědi nikoho netáhnou a nevystihují realitu globálních změn. Rozhodli se proto, že texty informující o dopadech klimatické krize budou doprovázet obrazy toho, co jejich čtenář na vlastní kůži nechce zažívat, a co už dnes reálně zažívají spousty jiných lidí. Obrazoví editoři navazují na proměnu slovníku. Pokud bychom něco měli oprávněně vnímat jako krizi vlastní existence, ilustrační fotografie se těžko mohou zabývat jen jinými biologickými druhy, nad jejichž přežitím můžeme darwinovsky pokrčit rameny. Proto chtějí v Guardianu znázorňovat nás samotné v prostředí, které jsme sami modifikovali k našemu neprospěchu.

Mohli bychom namítnout, že aktivismus do novin nepatří a že to není takzvaně objektivní. Hra s otevřenými kartami ale buduje férové partnerství se čtenářem. Novinám vždycky o něco šlo a v nejlepších případech to byl veřejný zájem. Guardian s přímočarostí a vizionářstvím sobě vlastním dává najevo, že tuto tradici bere vážně v nových a složitých podmínkách. Sebevědomá instituce, ve které existuje dialog, si takovou otevřenost může dovolit. Je to silná inspirace, jak dát skomírajícím médiím nový smysl a brát své čtenáře jinak než jako odevzdané konzumenty slov. Zvlášť inspirativní je pak neúprosné odhodlání být toho vlajkovou lodí. Teď nezbývá než doufat, že se u Guardianu inspirují i česká média.