Literatura je odstřižená od reality. Utlačované zaháníme zpátky do kouta, říká spisovatel Marek Torčík

Ke konci minulého roku Torčík vydal svůj první román. V něm popisuje dětství a dospívání queer chlapce Marka v moravském Přerově. Vypráví o rodině, šikaně, toxické maskulinitě, sociální determinaci i vymanění se z před daného. Jde ale především o paměť, která se tříští ve změti mozkových závitů do obrazů někde na pomezí fakt a fikce. Jak u vypravěče, tak u autora.

„Dal jsem na papír svoje vzpomínky, které zároveň nejsou moje,“ líčí Marek Torčík v Litu. Kolem jeho románu létá nejčastěji pojem autofikce a osobně pro Torčíka znamená popis vztahu mezi tím, kde je on sám jako autor a kde je entita, kterou si vybudoval na papíře - která ho v mnohém připomíná, ale zároveň jí není. „Skrze ní dokážu přemýšlet nad určitými věcmi, které me štvou nebo zajímají a skrze ní dokážu formulovat otázky,“ dodává.

Čtěte také

Autofikce a příběhy obyčejných lidí. Česká literatura se mění, generační témata ale stále chybí

Dostaneme se ale i k otázkám české literární kritiky i některým ohlasům, které románu vyčítají, že podobných témat, která v něm zaznívají, „už tu bylo dost“. To autora dráždí. „Pokud se tu objeví příběhy těch, kteří dosud nebyli slyšet a byli nějak marginalizovaní, snažíme se je zahnat zase zpátky do rohu - že to už tu bylo a chceme zase slyšet ty velké romány, velkou literaturu,“ popisuje Torčík.

Proč je důležité naučit se zapomínat? Povedlo se to Marku Torčíkovi? Štve ho, že na zadní straně románu Rozložíš paměť explicitně zazní jména spisovatelů Oceana Vuonga a Éduarda Louise? Pusťte si nový díl nového literárního podcastu Lit.