Měli jsme pocit, že příroda je pod kontrolou. Troubky to změnily, říká historik Jiří Janáč

Troubky se staly symbolem povodní v roce 1997. Nepatřily přitom k oblastem, kde by tehdy spadlo nejvíce srážek. Ta voda se do Troubek i jinam nahrnula řekami Moravou a Bečvou a nic ji nezastavilo. Myslíte si, že ji mohlo cokoli zastavit?

Nepochybně mohlo. Otázka je, za jakou cenu. A druhá otázka, kterou by bylo zapotřebí zodpovědět, je, jak velkou vodu nebo do jaké míry by ji to bylo schopno zastavit. Určitě existují postupy, které byly schopny povodeň eliminovat. A koneckonců na reakci Troubek je to jasně patrné. Reakcí této obce byla výstavba suché hráze, která má obec chránit. Ta se inspirovala hrází, jež tam kdysi stála, ale v rámci scelovacích akcí a rozvoje zemědělství byla ve 20. století narušena a v podstatě zničena.

Logo|foto:Český rozhlas

Čili za jakých okolností mohla ta přílivová vlna být alespoň menší než dva metry?

Lze říci, že mohla být menší třeba v případě specifických úprav koryt řek, ale také dalších terénních úprav. Například kdyby se měla voda kde rozlít mimo Troubky. Kdyby obec byla proti tomuto rozlivu nějak specificky chráněna – právě tou zmiňovanou hrází. Kdyby například hospodaření v krajině s vodou vypadalo jinak, než jak vypadalo ve 20. století. Ale jsou to samozřejmě všechno do jisté míry spekulace, byť vodohospodářští inženýři propočítali, jak tuto vodu eliminovat. Nicméně je potřeba říci, že veškeré vodní stavby, veškerá vodní díla jsou stavěna s nějakou retenční kapacitou na určitý objem vody. V případě, že té vody naprší výrazně více, než s jakým objemem se počítá, tak je v zásadě neekonomické ochranu na takový příval vody dimenzovat.