Měnit zákon politici nechtěli, Zemanovi šla pěna od úst, říká bývalý šéf ČT o televizní krizi v roce 2000

22. říjen 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ivo Mathé

Ivo Mathé byl ředitelem České televize od roku 1992. Ze své pozice byl svědkem celého spektra politických tlaků včetně těch ze strany Rady ČT, která ho v roce 1997 už znovu nezvolila. „Politici do ní promítli své zájmy, členové je začali vykonávat a přivedli vlastně televizi a společnost k té krizi,“ říká.

Kořeny takzvané televizní krize můžeme hledat už v roce 1999, kdy poslanci volená Rada České televize odvolala generálního ředitele Jakuba Puchalského. Jmenování nového ředitele Dušana Chmelíčka i snahy o politické ovlivňování rozhodování rady vyústily ve zvolení nové Rady ČT. Ta po deseti měsících na místo Chmelíčka dosadila bývalého ředitele zpravodajství ČT Jiřího Hodače, jenž měl podle části redaktorů blízko ke „smluvně opoziční“ ODS. Pracovníci zpravodajství České televize se v prosinci 2000 vzbouřili a zápasili s vedením o kontrolu nad vysíláním. Poprvé od roku 1989 se veřejnost setkala s otevřenými projevy ohrožení nezávislosti médií.

V rozhovoru o krizi v České televizi na konci roku 2000 jsme se bavili i o tom, jak byla tehdy nesmírně důležitá podpora veřejnosti a jak mnozí čeští politici dodnes nerozumí konceptu veřejné služby.

Jaké tlaky jste kupříkladu sám zažil ze strany rady?

Nová rada se mne zeptala, zda přistoupím na to, že mi budou schvalovat osobu šéfredaktora. Já jsem řekl ne, a nezvolili mne. To je celkem jednoduché. Čili to působení je zcela evidentní a v té době – a myslím, že dodnes bohužel je to podobně – Rada ČT mohla odvolat ředitele hned a bez udání důvodů. To je nemilosrdná, a tím pádem velice politická akce.

Jiří Hodač – generální ředitel České televize, jehož jmenování do funkce akcelerovalo televizní krizi

Jak jste těm tlakům odolával? Naznačil jste odmítnutí, ale musel jste s těmi tlaky nějak zacházet.

Ty požadavky ani nemůžete akceptovat, protože byste ohrozila editoriální a programovou svobodu instituce, kterou řídíte podle zákona a Kodexu ČT. Oni by vám do toho neměli zasahovat, ale zřejmě se cítí pod tlakem svých volitelů v Poslanecké sněmovně a cítí se povinováni jim vyhovět. Vycházeli z argumentace, že jsou orgánem, který je zodpovědný Poslanecké sněmovně. Senát tyto pravomoci nemá, což je samozřejmě knock-outem demokracii, jenom sněmovna volí tuto radu a radní jsou zodpovědní poslancům, jako by poslanci byli majiteli akcií České televize. To jsou úplné posuny v myšlení, ale oni jsou o tom přesvědčeni a těžko jim to vyvracet.

Platí to dodnes?

Možná ano. I když se tehdy pokoušeli pod tlakem veřejnosti a celé té krize změnit zákon o České televizi. Rada nabyla z devíti na patnáct lidí, napsalo se tam, jak můžou jen určité organizace navrhovat nominanty, ale mezi těmi organizacemi si politici samozřejmě lehce našli nějaké zahrádkáře nebo tenisové kluby a tam ty své nominanty či bývalé politiky lehce dosadili.

Kdy bylo podle vás zaděláno na televizní krizi? Bylo to tak, že ten politický tlak se v nějakém momentu zvrtnul a zesílil? Nebo byl v zásadě pořád stejný, ale ze strany televize nebyla osobnost, která by mu dokázala čelit?

Nová rada z roku 1997 byla takovou předzvěstí opoziční smlouvy, vyhovovala jejímu konceptu. Chtěli mít naprosto jasno, aby těma dvěma stranám (ODS a ČSSD) patřil celý svět včetně mediálního. Tomu jistě napomohli i méně zkušení ředitelé, ale nechci to na ně svalovat, o to to měli těžší než já. Začali se i střídat, což pomohlo snadným operacím té rady ve jmenování dalších a dalších ředitelů. Až to došlo tak daleko, že byl jmenován někdo, kdo už absolutně nemohl z pohledu zaměstnanců a i části veřejnosti naplňovat zákon a normy, kterými se televize řídí.

Čtěte také

Jak jste pak vnímal průběh samotné krize?

Nástup Hodačových lidí nikdy nebyl legální. Šéfredaktor zpravodajství nikdy nebyl legálně odvolán. Čili tehdejší vysílání bylo na rozdíl od takzvané Bobovize legální. Ale ta krize má za sebou jeden smutný rekord, kdy televize chvíli vůbec nevysílala. Kromě srpnových dnů v roce 1968 to snad bylo jedinkrát v historii. Potom to vyvrcholilo shromážděními na Václavském náměstí a jistou ochotou politiků ty věci upravit legislativně. Bylo to ovšem prezentováno – když jsem ty politiky viděl  s velikou nenávistí vůči České televizi. Některým dodnes aktivním šla doslova pěna od úst.

Koho máte na mysli?

Nynějšího prezidenta.

Jak důležitá byla tehdy podpora veřejnosti?

Nesmírně. Když si představím, že by televize byla v rukou lidí kolem Jany Bobošíkové, tak by to byl zřejmě konec té veřejné služby. Ona také nechápala, o co jde. To jsou jemné a křehké věci, ke kterým musí člověk přistupovat s velkým respektem, a ne takto tvrdě a rezolutně. To by opravdu nedopadlo dobře. A vysílání televize nemá být ohroženo kvůli nějakým partikulárním zájmům.

Je dnes Česká televize lépe chráněna před politickými tlaky, než byla před krizí v roce 2000? I o tom jsme hovořili s jejím bývalým ředitelem Ivem Mathé. Poslechněte si celé interview a nezapomeňte ani na ústřední díl série Po sametu věnovaný televizní krizi coby jednomu z velkých milníků polistopadové české historie.

Česko si připomíná 30. výročí sametové revoluce. K naší moderní historii už patří i třicet porevolučních let, která však ti nejmladší posluchači Radia Wave zčásti znají jen z vyprávění. V podcastové sérii Po sametu proto zkoumáme deset zásadních polistopadových milníků, které formovaly naši současnost. Vracíme se na místa, kde konkrétní události probíhaly, hovoříme s lidmi, kteří byli jejich součástí. Podcastem provází Vítek Svoboda a o dvě dekády zkušenější Lucie Vopálenská, tedy novinářka, která události zažila, a moderátor, který se na ně díval dětskýma očima. Poslouchejte deset příběhů, které ovlivnily dobu, ve které žijeme, na wave.cz/posametu. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

autor: luv
Spustit audio

Související