Musel jsem napřed společnosti odpustit a přiznat si, že jsem i Čechem, říká romský student

Co pro vás znamená být občanem České republiky a v čem podle vás spočívá česká identita?

Já nevím, jestli jsem ten pravý člověk, který může mluvit o české identitě. Protože i když jsem se v České republice narodil a vyrostl, vychodil tady školu a všechno mě to formovalo, tak pořád nejsem Čechem etnicky. Moji rodiče jsou Romové a doma jsme vyrostli v romské kultuře, i když jsme doma mluvili i česky.

A vy to nevnímáte tak, že ten, kdo má české občanství a mluví česky, tak je Čech?

Je, to ano. Ale já jsem s tím měl trochu vnitřní konflikt, protože Romové, kteří žijí ve Visegrádské čtyřce, to jest v Maďarsku, Polsku, Slovensku a Česku, tak my vlastně o sobě nikdy neříkáme, že jsme Poláci, Češi a tak dále, ale vždy jen Romové. A když jsem začal studovat na Středoevropské univerzitě, tak mě překvapilo, že Romové z Balkánu jsou hrdí na to, že jsou třeba Makedonci a Romové nebo jsou to hrdí Srbové a zároveň Romové. Tam jsem si uvědomil, že u nás je ta bariéra mezi většinovou společností a Romy větší a pak se to ukazuje i v našem myšlení. Pak jsme se o tom hodně bavili a zjistil jsem, že to máme většinou takhle jen my, Romové z visegrádského regionu.

Existují ještě nějaké jiné odlišnost v mentalitě českých Romů a Romů z jiných zemí?  

Mám třeba kamaráda z Moskvy, který se mnou studuje v Maďarsku na univerzitě, a u toho je vidět, že máme oba identitu romskou, ale i tu „státní“. Shodneme se na tom, že jsme Romové a máme společnou kulturu a jazyk, ale pak já, jako Čech, jsem se s ním nemohl shodnout na invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Tam jsem si uvědomil, že jsme všichni produkty vzdělávacího systému, který nás nějak formuje.

Michal Mižigár v Nové republice|foto: Český rozhlas

A on věřil, že šlo o takzvanou bratrskou pomoc?

Ano, on věřil, že to byla bratrská pomoc, a já jsem mu říkal, že to byla okupace. On si neuměl představit, že když jsme v rámci Sovětského svazu patřili pod ně, my jako Československo, tak to přece nemohla být okupace. A tam jsem viděl, že i když jsme Romové, tak máme nějaké národní identity. Díky tomu jsem si uvědomil, že já jsem i Čech. Protože já jsem z Budapešti sledoval i volby nebo mistrovství ve fotbalu. A máme nějaký český humor, mnoho věcí nás s Čechy spojuje. Ale jako Rom jsem vyrostl na okraji společnosti. Mě tato společnost nechtěla přijmout ani do pořádné základní školy. Takže já jsem si uvědomil, že to byly rány zraněného, nepřijatého dítěte. A je potřeba společnosti odpustit a přiznat si, že jsem i Čechem. Ale všechno, co v téhle zemi každodenně zažívám, tak mi připomíná, že jsem Rom.

Jaký máte vztah k Česku, když byste měl říci o něm něco pozitivního, nebo co tu máte rád?

Já mám Česko strašně rád. Je to sice malá země, ale všichni o ní vědí. Česká kultura je krásná a český národ dal světu úžasné lidi. Ale musím říct, že mě na druhou stranu znepokojuje to, jak se Česká republika a ostatní visegrádské země staví k migrantské otázce. Nejen já jako Rom, ale mám přátele i Židy a z jiných národnostních menšin, tak my tu xenofobii v Česku opravdu cítíme a zažíváme. A každý by měl proti tomu něco dělat a snažit se, abychom se navzájem lépe poznali a mohli spolu komunikovat. Tak například včera jsem byl v čínské restauraci se svým bratrem a potkali jsme tam našeho rodinného přítele se svojí ženou. Oni oba hrají na klávesy. Můj brácha ho poslouchal a povídali si, že by si koupil nějaké lepší klávesy. A on říkal: „No, tak to si na to musím vydělat a musím si je koupit.“ No, a vedle seděla starší paní, která nás poslouchala, a ta paní najednou začala tleskat a říká: „No, tohle se mi líbí!“ A já jsem to vůbec nechápal! Pak jsem si uvědomil, že kdyby se doopravdy Romové a Češi potkávali a navzájem se znali, tak by to mohlo být lepší.