Nahota je nejpřirozenější formou lidského těla, není nutně sexuální, říká fotografka Marie Tomanová

„Na prvním rande s mým současným manželem jsem v Guggenheim Museu poprvé zahlédla fotografie Francescy Woodman. Na první pohled jsem se zamilovala, její práce mě silně oslovila. Okamžitě mi svitlo, proč vlastně nedělám fotku?!“ popisuje svou cestu od malby k fotografii Marie.

Kvůli nedostatku zkušeností a financí začala nejdřív fotit autoportréty v přírodě. „Fotit sebe byl ten nejjednodušší způsob, jak začít. Ze začátku fotky nebyly nahé, ale pořád mi přišlo, že na nich něco nefunguje. Vadilo mi, že oblečení ovlivňuje vyznění obrazu, přidává další významové vrstvy. A mně šlo o to, zaznamenat svou osobní transformaci, sebe sama v novém prostředí, které ke mně promlouvá.“

Intimní autoportréty v americké divočině zaujaly Mariiny profesory na newyorské škole vizuálních umění. Motivovali ji k tomu, aby pokračovala, a tak se začala rozvíjet série, která se už v Americe prezentovala na několika výstavách a pokračuje do současnosti.

„Každý je nahý, když se ráno probudí. Je to nejpřirozenější podoba lidského těla. Nevidím to nutně jako sexuální věc, jde mi o zkoumání identity, o poznání toho, jak funguje lidské tělo v kontrastu s přírodou. Jaký je vztah mezi niterným světem, duší, tělem a okolím.“

Zkus popsat moment vzniku některé z tvých fotek, jak to prakticky probíhá?

Používám dvě varianty. Buď fotím s dálkovým ovládáním, nebo na časospoušť. V podstatě pořád běhám tam a zpátky, po trávě, kamenech a mechu. Baví mě to i jako zkušenost nebo performance. Jsem sama se sebou, v přírodě, špinavá od bahna a bůhví čeho, píchají mě větvičky a jehličí. Vyrůstala jsem na Moravě obklopená přírodou a po přestěhování do New Yorku, kde je všude jen beton, pro mě bylo důležité se do přírody vrátit.

Americká příroda je ale mnohem nebezpečnější než česká, je v ní víc divokých zvířat a jedovatých hadů nebo pavouků, bojíš se? Podnikáš tyhle výjezdy sama?

Strašně se bojím medvědů, ale zaplať pánbůh jsem ještě žádného neviděla. Někdy mi dělá řidiče manžel, protože já nemám řidičák. On pořád čte, takže tam sedí s knížkou a já běhám okolo mokrá a zmrzlá, se stativem a foťákem. Třeba ta fotka, co aktuálně visí v Museum of Sex v New Yorku, detail na moje nohy a rozkrok na červeném dřevnatém pozadí, to je focené uvnitř dutého stromu u jedné turistické stezky v Oregonu. Měla jsem nastavený foťák na stativu a vlezla jsem dovnitř kmene. Snažila jsem se to vymyslet tak, abych nemusela moc často lézt tam a zpátky, různě jsem se uvnitř posunovala a fotila. Po stezce okolo chodili lidi, a když viděli foťák a nikoho u něj, byli zvědaví. Když nahlédli dovnitř stromu a uviděli mě tam zaklíněnou, tak jsem se na ně smála a říkala „Hello, Hi!“ a vysvětlovala, že jde o školní umělecký projekt.

Pro někoho může být docela těžké si představit, že jeho rozkrok bude vystavený na velké fotce v galerii, jak ses vyrovnávala se stydlivostí? Byla to pro tebe otázka?

Mě nikdy nenapadlo, že by mě to mělo trápit. Možná je to tím, jak jsem vyrůstala na jižní Moravě. Se sestrami a rodiči jsme často pracovali na poli nebo ve vinohradu. Po práci jsme cestou domů nazí naskákali do rybníku a byla to ta nejlepší odměna po pracovním dni. Díky své rodině jsem nikdy neměla problém s tím, jak vnímám svoje tělo a jak vypadám nahá. Je pro mě mnohem jednodušší ukázat svoje nahé fotky někde v galerii než diskutovat o umění v nějaké hlubokomyslné debatě na konferenci. To jsem vždycky tak nervózní!