Nenechme se zredukovat na spotřebitele. Tři mentální návyky pro záchranu našeho světa
Zimní klid, který zažívá koncem roku příroda i řada z nás, vyzývá k bilancování. Z něj pak často vychází také rozhodnutí dělat některé věci v novém roce jinak. Ať trendu novoročních předsevzetí propadáme, nebo ho bojkotujeme, jsou velmi lidskou snahou reagovat na vnitřní sebezpytování a hledat svoje lepší já. Jaké osobní změny mohou mít největší efekt na ochranu přírody a klimatu?
Moje osobní bilancování probíhalo v době silvestrovských, historicky rekordních téměř 20 stupňů, ze kterých mě ale lehce mrazilo. Vzpomněla jsem si na amerického autora Billa McKibbena, který říká, že už nežijeme na Zemi, tak jak jsme ji znávali. Naše prostředí pro život už jsme totiž svými zásahy změnili natolik, že nyní žijeme na zcela nové planetě, která se chová nevypočitatelně a není k nám už zdaleka tak příznivá, jak byla ta původní. Abychom skutečně tento přechod mohli pochopit a prožít, McKibben navrhuje, abychom planetě začali také říkat jinak - Zeemě (Eearth).
Na život na této naší nové planetě se musíme postupně adaptovat, zároveň ale stále můžeme zabránit tomu, aby se propadla do ještě většího chaosu. Nebo zvýšit šance na to, že se někdy koncem tohoto bouřlivého století opět stabilizuje.
Při přemýšlení o tom, zda dělám pro tento cíl dost, jsem se dostala k notorickým věcem. V pražském činžáku se nám dlouhodobě nedaří třídit bioodpad (byť máme vermikompostér) a zásobujeme bioodpadem sourozence s kompostéry. Minulý rok jsem si nekoupila snad jedinou věc na sebe a poctivě vyměňovala a dědila. Občasné cesty autem nebo lety na těžko dostupná místa si zatím neodpustím, mohla bych ale začít uvažovat jinak o tom, kam a proč vlastně potřebuju jezdit. Maso doma jíme, ale jen takové, které bereme ze zvířat z pastvin od známého zemědělce z Orlických hor. Babičce dušené hovězí bůhvíodkud ale neodmítnu, mrzelo by jí to.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Určitě to znáte sami – navigace džunglí osobních rozhodnutí a jejich dopadů na přírodu i vztahy není žádná sranda. Výsledkem by ale rozhodně neměl být neustálý pocit nedostatečnosti, nebo viny, jak se nám občas snaží vnutit přes greenwashing korporace. Vinu musíme umět připsat skutečným viníkům, velkým znečišťovatelům a těm, kdo brání potřebným změnám.
Čtěte také
Právě cesty autem, letadlem a konzumace masa a dalších potravin z průmyslového zemědělství jsou osobní rozhodnutí s největšími dopady na změnu klimatu. Zároveň ale cítím, že tyhle dopady jsou vždy omezené. Jejich efekt určují širší systémy, například jaký energetický mix napájí vlak, kterým cestuju, nebo co se děje s odpady, které se mi podaří vytřídit. Je potřeba jít dál a hlouběji.
Možná jste slyšeli o ledovci. Ne tom, co se u Jižního pólu pomalu hroutí a zvedá hladinu moří. Ale o nástroji, který ukazuje, jak to, co každodenně děláme, dlouhodobější trendy a zdánlivě věčné společenské struktury (jako třeba energetika nebo pracovní trh) zrcadlí naše mentální modely. Tedy přesvědčení a hodnoty, které jsou ukryté hluboko pod hladinou našeho běžného vědomí. Jít ke kořenům problémů znamená jít do nich. Jak by mohly vypadat mentální návyky, které mohou zachránit svět?
Nenechme se zredukovat na spotřebitele. Největší síla není v našich individuálních konzumních rozhodnutích, ale v naší schopnosti propojit se s dalšími lidmi (ať už na univerzitě nebo v místě, kde bydlím), dát energii do složitosti sblížení se se světy jiných lidí a společně usilovat o skutečně velké posuny - například energeticky nenáročné a cenově dostupné veřejné bydlení, demokratizaci energetiky nebo úplné opuštění používání pesticidů v zemědělství.
Čtěte také
Přijměme strach z cesty do neznáma a nenuťme lidem představu, že změna je příležitost. Ohromné změny, kterými už nyní procházíme, jsou příležitostí jen pro ty nejrychlejší, nejadaptabilnější, ty, co jsou schopni jít do velkého rizika. To všechno jsou ale zároveň privilegia dobrého zázemí, které spousta lidí nemá. Zdržme se proto v hovorech doma i v hospodě laciného “svéhoštěstístrojvůdcování”, které nám zabraňuje propojit se s lidmi mimo naše bubliny a vyvolává v nich jen vztek a hledání destruktivních vysvětlení toho, proč svět není spravedlivý. Bavme se spolu o systémových tlacích na nerovnost a odvažme se pojmenovat nespravedlnost.
A na konec: Zkusme aspoň na chvíli zbavit se neustálé sebeoptimalizace. Náš ekonomický systém nám vštěpuje neustálý pocit nedostatečnosti, potřeby zvyšovat svou efektivitu v práci i ve vztazích, vylepšit se pro pracovní trh nebo se lépe prezentovat. Z tohoto imperativu dokonalého já (a novoroční předsevzetí mohou v určité podobě být přesně takovým nástrojem) vyrůstá také snaha soutěžit a poměřovat se. Kdy jste naposledy něco dělali bez účelu a viděli hodnotu svou a ostatních tak, jak je, v tomto momentu?
Všechno dobré do nového roku!
Poslechněte si komentář Anny Kárníkové o mentálních návycích pro záchranu našeho světa.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
