Nešlo jenom o školy, tahle stávka byla politická. Není na tom ale nic špatného

O významu a rozsahu pondělní stávky nemůže být pochyb. Zatímco dříve mohli vládní politici v podobných situacích snižovat význam věci s tím, že jde jen o jakousi okrajovou záležitost několika nevděčných nespokojenců, teď je jasné, že různé podoby ekonomické krize zasahují takřka všechny vrstvy obyvatel a velké části české společnosti došla trpělivost – podle průzkumů měla stávka podporu dvou třetin lidí v Česku.

Matouš Hrdina|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Kromě samotného rozsahu protestu byla výjimečná i vzájemná solidarita jednotlivých sektorů stávkujících. Učitelé neopomněli zdůraznit, že stávkují v neposlední řadě i kvůli otřesně nízkým platům nepedagogických pracovníků. Velkým přínosem bylo mimo jiné třeba zapojení vlivných odborů mladoboleslavské Škodovky.

Je zjevné, že jednotícím bodem všech požadavků a kritiky byla stávající Fialova vláda jako taková. O to zajímavější jsou ale způsoby, kterými se vládní politici i část mainstreamových mediálních komentátorů v reakci na stávku pokoušejí tuto nepříjemnou skutečnost zakrýt a upřít pozornost jinam.

Prvním úhybným manévrem je fakt, že se velká část reakcí soustředila jen na stávku ve školách (i samotný premiér Fiala v den stávky demonstrativně navštívil soukromou střední školu), která byla sice nevídaně rozsáhlá, ale vedle ní samozřejmě různou formou stávkovaly i statisíce dalších zaměstnanců v nejrůznějších sektorech ekonomiky.

Problémy s podfinancovaným a zanedbávaným školstvím jsou totiž pro vládu nelichotivá vizitka, ale pořád je lze vnímat jako jakousi technickou záležitost, která se dá vyřešit vhodnými reformami, panuje na ní obecná shoda a nejde o vypjatý předmět politického konfliktu – jinými slovy o kvalitní školství jde (alespoň zdánlivě) všem.

Čtěte také

Když lidem platí algoritmus. Kurýři z Woltu chtějí vidět do ohodnocování, chystají celostátní stávku

Obecná kritika nízkých platů, chudoby, drahoty, kolabujícího zdravotnictví a sociálního systému, na kterou se zaměřily velké průmyslové odborové svazy, už je ale výrazně nepříjemnější. Je totiž přímo spojena s vládními rozpočtovými škrty a kopíruje tak linku sporů mezi vládou a opozicí.

Druhým a nejspíš nejdůležitějším pokusem o podrytí významu stávky a rozbití solidarity stávkujících, je proto nařčení, že je stávka příliš „politická“ a jsou za ní mocenské ambice odborových lídrů. Před stávkou jej na síti X vyslovil sám premiér Fiala a po něm to opakovala i řada komentátorů a dalších politiků.

Je zřejmé, kam tento argument míří především – nejvýraznější tvář odborů Josef Středula je pro řadu lidí kontroverzní postava, stávkující zaměstnanci mají různé politické názory a účinným prostředkem k roztříštění jednoty jakéhokoliv občanského hnutí bývá vždy argument, že se jej pro své nekalé cíle snaží zneužít hrstka radikálů či prospěchářů.

Kritika politického rozměru stávky má ale ještě jednu, méně viditelnou rovinu. Být nařčen jen z nekompetence je totiž pořád to lepší, co se může vládě stát. Dokud jsou všechny kritizované problémy rámovány jako dílčí provozní zádrhele, lze debatu snadno ohnout k šermování grafy a blahosklonným argumentům o tom, jak musíme šetřit, abychom nežili na dluh (jako by snad státní rozpočet fungoval stejně jako rodinná kasička). Pokud nepomůže ani to, lze v nouzi nejvyšší ustoupit z některého z plánovaných škrtů nebo dokonce vyhodit nějakého úředníka či ministra. Základní obraz situace ale zůstává nezměněn – šlo jen o dílčí technické selhání, ale teď jsme se již poučili a vše zařídíme jinak a lépe.

Potíž je ovšem v tom, že stávka by politickým aktem skutečně být měla. Není na tom nic špatného, a v současné situaci dost dobře ani nemůže být „nepolitická.“ Stačí se zamyslet nad tím, co by vlastně ono dílčí vyřešení některých jednotlivých požadavků přineslo.

Čtěte také

„Vaříme se v pocitu nedůstojnosti.“ Kdy se zvýší platy akademiků a akademiček?

I kdyby nakrásně stouply platy učitelů i nepedagogických pracovníků, absolventi středních škol stejně budou pokračovat na neméně zanedbané a podfinancované vysoké školy. Kvalitní školy by, tak jako tak, nic nezměnily na tom, že nejen mladí nemají kde bydlet, protože byty nejsou. I kdyby byly, vzhledem k otřesně nízkým mzdám v nich nezaplatí nájem. Dostupné byty by ještě nepřinesly dostatečnou podporu pro rodiny s dětmi nebo rovná práva LGBT+ lidí. A nic z výše uvedeného nevyřeší environmentální devastaci, zpackanou zelenou transformaci energetiky a řadu dalších problémů, které lidem v Česku upírají jakoukoliv naději na dobrou a důstojnou budoucnost.

Takovýto pohled z odstupu jasně ukazuje, že nejde o jednotlivá, dílčí a snadno řešitelná selhání „jinak dobré“ vlády. Politika Fialova kabinetu je navržena s jasnými cíli a všechny vládní kroky míří k vyprazdňování a oslabování státní kapacity, okrajování veřejných služeb a přesunu co největšího množství majetku – a tím i moci – do rukou úzké skupiny politických a především byznysových elit. To je zkrátka ideologický základ fungování pravicové politiky a vláda tedy dělá jen to, co má zcela transparentně zakódováno ve své DNA.

Pokud se má pondělní stávka přetavit v účinné a životaschopné hnutí směřující k nápravě poměrů, je potřeba politický charakter stávky a dalších nátlakových akcí otevřeně přiznat a rozhodně se za něj nestydět. Mimo jiné to může vést k většímu tlaku na očištění od právem kritizované přítomnosti dezinformátorů, a paradoxně je to i nejlepší protilék na oblíbené strašení Babišem, kvůli kterému si vládní politici udržují poslední zbytky podpory.

Když si stávkující i další lidé uvědomí, že oni sami jsou nositeli politické moci a mohou ze svého středu vytvářet odpovídající politickou reprezentaci, je to nejlepší cesta k poznání, že politika nemusí spočívat jen v bezvýchodném volebním váhání mezi současnou neoliberální úderkou, autoritářským oligarchou a populistickou ultrapravicí, a že je tu vždy prostor k vytvoření nové, lepší a legitimnější politické síly odpovídající na potřeby občanů. Nejlepší odpověď na premiérovo strašení tím, že je stávka příliš politická, tak nejsou výmluvy a popírání, ale jednoznačný souhlas.

„Pracující lidé se v Česku konečně začínají domáhat svých práv kolektivně a ve vzájemné solidaritě.” Poslechněte si komentář Matouše Hrdiny.