Nikdy se nedržíme za ruce. Na homofobii je nejhorší, že jí přizpůsobíte chování

„Mladí lidé se nejčastěji setkávají s diskriminací v prostředí školy, velice často i v zaměstnání, ale i v lékařském kontaktu,“ shodují se sociální geograf Michal Pitoňák, sexuoložka Petra Vrzáčková a psycholog Josef Smrž.

„Ve skupině neheterosexuálních lidí je depresivita a úzkostnost zhruba dvoj- až trojnásobná, u sebevražednosti se ta čísla pohybují ještě výš,“ popisuje Michal dopady stresu z odmítnutí, případně rovnou šikany nebo diskriminace. Ty vedou u LGBT+ lidí třeba i k vyššímu riziku závislostí. „Takzvaný menšinový stres je sociálně založený, nejde vypnout, týká se jen některých lidí ve společnosti a vyžaduje, abychom se na něj adaptovali, abychom zvládli ve společnosti fungovat.“

Čtěte také

Tranzice jako cesta z bodu A do bodu B? Společnost je překvapená, kdo trans lidi jsou, říká Viktor

„Mám hodně špatné zkušenosti ze státní správy. Byla jsem na veletrhu, kde to, že jsem lesba, bylo k mému zděšení téma číslo jedna. Než jsme přišly s mojí tehdejší kolegyní na jednu z večeří, tak se tam řešilo něco ve stylu ‚tu mladší můžeš ještě ohnout, s tou starší můžeš leda na houby, to je lesba‘,“ říká Bára, která se spolu s dalšími queer lidmi podělila o svoji zkušenost s homofobií.

„‚Koukej se dopředu a neotáčej se, nebo ti rozbiju hubu, bu*no.‘ Bál jsem se vystoupit do vylidněných ulic. Mám teď hrůzu nastoupit do autobusu,“ svěřuje svůj nedávný zážitek Štěpán. „Devět z deseti lidí homofobii nehlásí. Queer lidé mohou přestat přehlížet, že jim je ubližováno. Nenechat si to líbit, začít to říkat a řešit to, má to smysl,“ uzavírá Pitoňák.  

Co dělat, když nás odmítají i nejbližší? Poslechněte si další příběhy homofobie v Česku roku 2021!