Povodí Ohře ve Špíně: Všechny hříchy, ctnosti i marnotratnosti

Málokdy se stane, že sliby dané před mikrofonem dojdou naplnění ještě dříve, než se plánovalo. Pravidelní posluchači Špíny si jistě pamatují návštěvu (tehdy ještě tria) Eso a Sisi, při které spíše žertem, v závěru padlo, že členové plánují na rok 2020 projekt právě s názvem Povodí Ohře. Proti všem interním pravidlům rokenrolu se kapela složená z lidí, kteří se už dávno otrkali v partách jako Climatizado, Esazlesa nebo Esgmeq, dala dohromady už pár měsíců potom, co v legraci daný slib vyletěl do éteru.

Čtyři chebští emigranti versus jeden Plzeňák, to nemůže dopadnout jinak než jako kovbojka, ovšem spíš než z prérií je jako vystřižená z let divokého kapitalismu raných 90. let. Zlatá horečka měla na západě Čech často parametry westernu opravdického, zažít tu dobu prý znamená mít až do smrti nevyčerpatelnou zásobu dramatických historek. Snad právě proto se v muzice Povodí ozývá tak často slide a plechový zvuk cigarbox kytary a za údery bicích jako by se schovávaly výstřely ostrými náboji.

V textech, jak frontman Sisi přiznává, pokračuje nit odmotávaná už v prvních hudebních pokusech – vykořeněnost, pohraničí, křivdy z války, existenciální tíseň a duchovní hledačství. Na desce vše, o které byla řeč především, všechna témata drží dobře pohromadě, ať už jsou verše od Zbyňka Hejdy, Andreje Rodinova, Blaise Cendrarse, nebo vycházejí z osobní Sisiho korespondence s basákem Láďou. Povídání, opepřené západočeským playlistem, se kroutilo jako meandry řeky a kromě přesného seznamu Sisiho hříchů zaznělo snad vše, na co si vzpomenete. Nakonec se vnutila i jedna téměř nezahratelná píseň legendárních Esgmeq a byli spokojení i Miloš s Kazim.