Právo na vodu, komunitní zahradu i sociální centrum. Co jsou urban commons a k čemu jsou dobré?

Co si máme představit pod pojmem urban commons?

Například vodu, pokud je třeba ve vlastnictví města a nakládání s ní podléhá demokratickému rozhodování. Může to ale být i konkrétní místo, které sociální aktéři využívají podle svých představ a nikdo jim v tom nebrání nějakými regulacemi. Henri Lefebvre to nazval právem na město. Příkladem jsou třeba komunitní zahrady. Nebo nedávno francouzský architekt Philippe Madec na návštěvě Prahy popisoval vesnici, kterou navrhl. Mezi domy jsou zahrady, které mohou tamní obyvatelé využívat, jak chtějí. Nejsou tam žádné ploty, žádná omezení ani návody, jak mají lidé tyto prostory využívat.

Urban commons můžeme tedy zjednodušeně popsat jako veřejné vlastnictví?

Ano, ale podstatný na tom není ten samotný objekt nebo prostor, ale způsob, jakým je řízený. Za urban commons ho můžeme označit tehdy, když ho spravuje skupina lidí, která ho i využívá. Spíš než objekt je to sociální praktika, využití městského prostoru, budov, vody... Podstatný je vztah mezi lidmi a vztah lidí k tomu místu. Sami se podílí na jeho vytváření nebo provozování. Jde víceméně o otevřená místa, kde se může zapojit kdokoli.

Čtěte také

Mezery v časoprostoru města. Kde se vzaly vnitřní periferie a proč v současnosti tak rychle mizí?

Můžeme v tomhle směru pozorovat v evropských městech nějaký trend, ať už vzestupný, nebo sestupný?

Obecně jde spíš o sestupnou tendenci, podobná místa jsou privatizována a obyvatelé měst se už nemohou plně podílet na podobě veřejného prostoru. Ale vidíme i opačné snahy, třeba velké squatterské hnutí v Nizozemí nebo v Polsku. Squaty a autonomní zóny jsou také typické příklady urban commons.

Jak je to v Praze? Při zběžném pohledu se zdá, že otevřených, veřejných míst spíš ubývá. Je to jen laický názor, nebo bychom pro něj našli oporu i v datech a výzkumech?

Skutečně tomu tak do jisté míry je. Lidé, kteří se snaží vytvořit takový prostor, se neustále potýkají s tím, že majitelé preferují spíš ekonomické zájmy než jakékoli jiné. Například i když městská část vlastní opuštěnou budovu, tak pro lidi, kteří by tam chtěli udělat sociální centrum, je to hodně náročné. Musí splnit spoustu pro ně často nesplnitelných kritérií, protože nejsou profesionálové, kteří by psali grantové projekty nebo zařizovali architektonické studie. Majitelé také často požadují vysoké nájmy nebo chtějí zaplatit za rekonstrukci. To jsou pro řadu lidí velké překážky.

Lidé, kteří se snaží vytvořit otevřený prostor, se neustále potýkají s tím, že majitelé preferují spíš ekonomické zájmy než jakékoli jiné. Například i když městská část vlastní opuštěnou budovu, tak pro lidi, kteří by tam chtěli udělat sociální centrum, je to hodně náročné (ilustrační foto)|foto:Český rozhlas

Tady se ale dostáváme k rozporu, že stát nebo město by měly na jednu stranu hospodárně využívat svůj majetek, na druhou stranu jsou pro společnost potřebné a prospěšné i neziskové aktivity a občanský zájem...

V Česku je možná problém v podobě zákona o majetku státu, kterým se úředníci řídí a který jim neumožňuje zohledňovat například petice nebo názor městské samosprávy. Zákon jim ukládá získat z majetku co největší výnos nebo ho nabídnout jiným složkám státu. Také mi připadá, že tady není praxe ve spolupráci mezi majiteli, třeba městy nebo státem, a aktivisty, kteří by chtěli něco vytvořit.  

Yuliya Moskvina|foto:Tereza Kunderová, Český rozhlas

Častým argumentem proti squattingu je, že pokud bychom nějaký squat povolili, narušili bychom tím celý systém ochrany osobního vlastnictví. Nejsou tyto obavy oprávněné? Nebo je problém spíš v zákonech, které neumí pružně reagovat na vyvíjející se potřeby měst a jejich obyvatel?

Problém možná není až tak v zákonech, jako spíš v jejich interpretaci. Je ale důležité pochopit, že to, co nazýváme soukromým vlastnictvím, státním nebo osobním vlastnictvím, nejsou hodnoty. Tedy například v liberální ideologii to hodnoty jsou, ale z hlediska sociologie to jsou určité praktiky, jakým způsobem zacházíme s prostorem. Jsou to určité kódy nebo reprezentace prostoru. Z tohoto hlediska jsou intervence do těchto kódů a reprezentací možné. Jinak argument, že by squatting naboural celý systém, nemůžeme brát podle mě moc vážně, protože tu není ani tolik squatterů, aby obsadili všechny prázdné budovy. Osobně si myslím, že autonomní centra přispívají k větší diverzitě měst a také nás trochu nutí přemýšlet i mimo kategorie soukromého a státního vlastnictví. Pak se třeba mohou začít rozvíjet právě urban commons nebo jiné možnosti. Vybavuji si jeden příklad – když v Praze lidé chtěli dělat zahrádky na chodnících okolo stromů, někteří politici prohlašovali, že je třeba to někde nahlásit a řešit oficiálně. Tím ale úplně zabili tu původní myšlenku, která vzešla z imaginace lidí, z toho, jak kreativně přemýšlí o městském prostoru. Vidíme na tom tu plošnou snahu všechno kontrolovat přes už existující kódy a pojmy, které ale neumožňují posunout se někam dál.