Prokleté 20. století. Proč neumíme chránit moderní stavby? A nechceme po památkářích nemožné?
Významné památky meziválečné i poválečné architektury padají jedna po druhé k zemi nebo jsou necitlivě rekonstruovány. Selhává památková péče při ochraně moderních staveb? A jaké jsou vůbec reálné možnosti památkářů vzdorovat komerčním tlakům? Na to se v magazínu Přes čáru pokusili odpovědět památkář Matyáš Kracík a historik architektury Jakub Potůček.
Jen během posledního měsíce zažili milovníci moderní architektury horké chvilky, když se řešila památková ochrana Kotvy a byla zveřejněná možná budoucí podoba Máje. Mezitím jeřáby rozebírají Transgas a prvorepublikové budovy Elektrických podniků na Vltavské nebo Zengrovy trafostanice na Klárově jsou rekonstruovány tak, že se zdá, že z původních staveb skoro nic nezůstane. Laická i odborná veřejnost si často stěžuje, že památková péče neumí moderní stavby chránit. Jakub Potůček z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT si sice nemyslí, že by česká památková péče selhávala jako celek, nedokáže se ale popasovat se současnými výzvami. Neumí si poradit například s materiály, ze kterých jsou postaveny meziválečné a hlavně poválečné stavby. S tvrzením, že tyto materiály nevyhovují dnešním požadavkům, se pak mnoho budov necitlivě zrekonstruuje. „Tyto materiály jsou ale pro matérii a hodnotu architektury stejně důležité jako barokní rám okna nebo gotická omítka,“ vysvětluje Potůček.
Matyáš Kracík z pražského pracoviště Národního památkového ústavu upozorňuje na problematickou, nicméně běžnou praxi, kdy si soukromí investoři pořídí posudky od soukromých statiků a dalších znalců, ve kterých se píše, že daná budova neodpovídá současným standardům, a není ji možné památkově chránit. „Říkáme tomu posudkářství. Takové zaujaté posudky samozřejmě nerespektujeme a napíšeme vlastní posudek,“ říká Kracík. „A je pak na výkonné složce, jak se s tím vypořádá.“ Výkonnou složkou například v Praze je Odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy, který by měl respektovat vyjádření Národního památkového ústavu, a pokud ho nerespektuje, tak podle zákona musí vysvětlit proč.
Jak je tedy možné, že se bourají i stavby, které odborníci navrhují chránit? Nepotřebuje památková péče velkou systémovou změnu? Potůček i Kracík si myslí, že ne. Podle Potůčka jsou památkáři přehlceni marginálními kauzami a banalitami, jako je barva oken druhořadých budov v památkových zónách, a nezbývá jim čas na důležité kauzy. „Jsem přesvědčen, že systémová změna by nepomohla. Je to o kompetenci konkrétních lidí,“ doplňuje Kracík. „Institut památkové ochrany obecně nemůže chránit památky před arogancí místních politiků, před nevkusem nebo idiocií,“ uzavírá Jakub Potůček.
Co by se mělo udělat, aby památková péče fungovala lépe? Není žádostí o zápis mezi chráněné památky zbytečně moc? A budeme chránit i plastová okna? Poslechněte si celou debatu v magazínu Přes čáru.
Související
-
Půjde Transgas definitivně k zemi? Praha nemá na odkup dost peněz, asi dvě stě lidí protestovalo
Iniciativa SOS Transgas svolala na středu 20. února další protest proti bourání budovy, i když demolice už několik dní probíhá.
-
Brutalismus je ve světě stejně kontroverzní jako u nás. Za...
Snahy odborníků a fanoušků brutalistických staveb zachránit ty nejlepší z nich pořád naráží na nepochopení. Zatímco v Česku přežívá představa, že odtažitou betonovo...
-
Eva Jiřičná: Každý architekt dělá chyby. To, co se povede, je příští projekt, který ještě nezačal
V devětadvaceti letech během pracovní stáže uvízla i se svým mladším bratrem v Anglii. Bylo léto 1968 a Prahu obsadila vojska Varšavské smlouvy.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.