Prokleté 20. století. Proč neumíme chránit moderní stavby? A nechceme po památkářích nemožné?

Jen během posledního měsíce zažili milovníci moderní architektury horké chvilky, když se řešila památková ochrana Kotvy a byla zveřejněná možná budoucí podoba Máje. Mezitím jeřáby rozebírají Transgas a prvorepublikové budovy Elektrických podniků na Vltavské nebo Zengrovy trafostanice na Klárově jsou rekonstruovány tak, že se zdá, že z původních staveb skoro nic nezůstane. Laická i odborná veřejnost si často stěžuje, že památková péče neumí moderní stavby chránit. Jakub Potůček z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT si sice nemyslí, že by česká památková péče selhávala jako celek, nedokáže se ale popasovat se současnými výzvami. Neumí si poradit například s materiály, ze kterých jsou postaveny meziválečné a hlavně poválečné stavby. S tvrzením, že tyto materiály nevyhovují dnešním požadavkům, se pak mnoho budov necitlivě zrekonstruuje. „Tyto materiály jsou ale pro matérii a hodnotu architektury stejně důležité jako barokní rám okna nebo gotická omítka,“ vysvětluje Potůček.

Obchodní dům Máj, archivní foto|foto: Bedřich Kaas

Matyáš Kracík z pražského pracoviště Národního památkového ústavu upozorňuje na problematickou, nicméně běžnou praxi, kdy si soukromí investoři pořídí posudky od soukromých statiků a dalších znalců, ve kterých se píše, že daná budova neodpovídá současným standardům, a není ji možné památkově chránit. „Říkáme tomu posudkářství. Takové zaujaté posudky samozřejmě nerespektujeme a napíšeme vlastní posudek,“ říká Kracík. „A je pak na výkonné složce, jak se s tím vypořádá.“ Výkonnou složkou například v Praze je Odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy, který by měl respektovat vyjádření Národního památkového ústavu, a pokud ho nerespektuje, tak podle zákona musí vysvětlit proč.

Jak je tedy možné, že se bourají i stavby, které odborníci navrhují chránit? Nepotřebuje památková péče velkou systémovou změnu? Potůček i Kracík si myslí, že ne. Podle Potůčka jsou památkáři přehlceni marginálními kauzami a banalitami, jako je barva oken druhořadých budov v památkových zónách, a nezbývá jim čas na důležité kauzy. „Jsem přesvědčen, že systémová změna by nepomohla. Je to o kompetenci konkrétních lidí,“ doplňuje Kracík. „Institut památkové ochrany obecně nemůže chránit památky před arogancí místních politiků, před nevkusem nebo idiocií,“ uzavírá Jakub Potůček.