S koncem roku přichází bilancování, reflexe a někdy i samota. Jak pomoci někomu, kdo je v krizi?

„Pokud není zjevné, že je někdo v krizi, tak to poznáme tak, že dlouhodobě působí jinak, než jsme zvyklí.“ Můžeme si představit naše fungování na úrovni emocí, myšlení a jednání. V krizi nejsou v souladu a jedna rovina je zvýrazněna, nejčastěji se jedná o emoce. Jsme třeba podráždění, rychle reagujeme na impulzy. Prožíváme úzkost, napětí, strach. I malá drobnost nás hned rozčílí nebo velmi rozesmutní. Blokuje se tím pohled na další možnosti, hůře se nám náš stav reflektuje. Nebo naopak, pokud se ponoříme do myšlení, můžeme se zacyklit a řešení nenajdeme. Neustálé promýšlení nějakého problému bez vyřešení může být velmi nepříjemné.

Martin Klouda|foto: Tereza Kunderová

„První krok je se tématu nevyhýbat. V rodině se obvykle člověk cítí bezpečně a může o svých problémech mluvit.“ Humor do krizového zásahu patří, může pomoci. Ale nesmí se jednat o zlehčování nebo útěk před problémem. Také nefunguje zdánlivá podpora, která je vlastně trestem. Jsou to věty jako „koukej se sebrat, nebo uvidíš“ nebo „ty na to máš“. Povzbudit člověka je samozřejmě dobré, ale někdy se jedná jen o fráze, které spíš mají uklidnit jejich autora nebo zamést problém pod koberec.

Pokud krize trvá dlouho, je dobré obrátit se na odborníky. Zejména pokud má někdo myšlenky nebo i otevřeně mluví o ukončení života, pak je nutné to brát velmi vážně a obrátit se v první řadě třeba na krizové telefonické linky a další odborníky. Vlastní řešení problému bychom neměli nikomu vnucovat. Někteří lidé zkrátka potřebují vyslechnout, jiní hledají praktické rady. Pro ty, kteří se dostanou do problémů, je důležité nebát si říci o pomoc. Současnou společnost ale ovládá modla individualismu, tedy toho, že bychom měli vše zvládnout sami a starat se hlavně o sebe. „Člověk je tvor společenský a v tradičních společenstvích je řešení krize vždy otázkou komunity, ne jedince.“