Smrti se nelze vyhnout, umírajícím i nemocným ale můžeme ulehčit. Jak najít správná slova a útěchu?
„Nedělejte, že se nic neděje, netabuizujte téma nemoci nebo smrti. Nemocní si pak mohou připadat osamoceni,“ říká v Balancu psycholožka a psychoterapeutka Michaela Charyparová. Vážná nemoc a ohrožení života mohou potkat každého, je to velká rána i pro okolí. Mnoho z nás nechce a neumí v takové situaci jednat, je výjimečná. Co dělat, abychom si vzájemně neubližovali a ulehčili situaci sobě i nemocným?
„Dávejme nemocnému opakovaně najevo, že může mluvit o tom, co potřebuje, a naslouchejme mu.“ Zájem můžeme vyjádřit sami, nemusíme čekat na výzvu. Komunikace se nemusí omezit jen na nemoc, nechceme z blízkých dělat chudinky. Nemoc je součást jejich života, není to celé bytí, i když si někdy pro sebe odkrojí velkou část energie i času. I my bychom měli opravdově vyjádřit, co cítíme. Když budeme skrývat smutek, vztek nebo obavy, nemocný to pozná a může to celou situaci zbytečně znepříjemnit.
Čtěte také
„Krize prožíváme různě, chování v krizi se může zdát podivné. Ale je to normální reakce na nenormální situaci.“ Proto se může stát, že budeme odezvou nemocného překvapeni. Může situaci zlehčovat, vůbec si ji nepřipustit nebo se tématu vyhýbat. Vyrovnávání se s takovou situací má různá stadia, která dále v rozhovoru psychoterapeutka a psycholožka Michaela popisuje.
„Nemocní často potřebují narovnat staré křivdy, konflikty. Je skvělé je v tom podpořit.“ Někdy se dokonce zdá, že nemocný počká na někoho, s kým potřebuje mluvit. Pečující o umírající popisují takovou zkušenost opakovaně. Vidina vlastního konce je pro mnohé také příležitost poděkovat za to dobré, co se jim v životě stalo, a odpustit těm, kteří jim ukřivdili a ublížili. V rozhovoru také rozebíráme, proč nemocní někdy ukončují přátelské i partnerské vztahy.
Pusťte si celý Balanc s dalšími radami, jak se vyrovnat s nemocí a umíráním.
Související
-
Smrt čeká na každého a může přijít kdykoliv. Proč se jí bojíme a jak přijmout vlastní konečnost?
Matka Alana Lowena dala svého syna do katolického sirotčince, když mu byly 4 roky. Zkušenost to prý byla otřesná, sestry byly velmi přísné, až kruté. Jeho těžká životní...
-
Nechci umírat sama. Poslechněte si dokument, ve kterém o...
„Připadám si, jako bych byla na pustém ostrově, všude kolem byla veliká bouře a nikde nebyli lidi,“ popisuje paní Jana, která umírá.
-
Tři mladí lidé o prožívání smrti rodiče. Poslechněte si dokument Spolu sami
Bára, Petr a Ondřej museli dospět mnohem rychleji než jejich spolužáci. Už na střední škole se museli vyrovnat se smrtí v rodině.
