Smutek k životu patří, doba nás ale chce veselé a výkonné. Pláč skrýváme

Ne vždy smutek přichází, když se děje něco nepříjemného. Pokud jsme zahlceni jinými podněty, musí splín počkat. Například maminka po porodu věnuje svou veškerou pozornost dítěti a nemá čas truchlit nad smrtí otce, lítost neprožije hned. Smutek se projeví později, třeba i po letech. Spatří něco, co jí otce připomene, a rozpláče se. Lidi, kteří tolik nezkoumají svůj vnitřní svět, takové zpoždění může překvapit. Nechápou, kde se v nich smutek nebo jiné silné emoce berou.

„Smutný člověk chce, aby mu bylo rozuměno. Povídejte si s ním, ale pozorně naslouchejte. Pokud se ptáte jen tak povrchně, tak to smutný pozná.“ |foto: Pexels,CC0

„V životě jsou momenty, kdy je dobré si jít párkrát popovídat s terapeutem. Nemusí to být nic závažného. Většina lidí ale přichází v momentě, kdy už se to nedá vydržet.“ Na terapii nechodí jen lidé, kteří se cítí opravdu bezmocně, beznadějně nebo zažívají náročné utrpení. Není ostudou, když vás těžkým životním obdobím někdo provede nebo když třeba jen dočasně berete antidepresiva. Emoce se časem uvolní, porozumíme tomu, co se v nás děje. Pak může být terapie přerušena.

Na zpracování emocí, nejen smutku, je důležité mít nástroj, ventil. Něco, co nám pomůže emoce projevit, vyjádřit. A to ty příjemné. „Někdo má hudbu, to je velmi mocná věc. Vše ze sebe vyhraje, třeba v kapele. Jiný maluje nebo běhá maratony. Jsou to momenty, kdy emoce ani nepotřebují pojmenovávat. Plynou přirozeně, to je skvělé a je to důležitá součást života.“ Pokud nic takového v životě nemáme, je to nevýhoda.

„Smutný člověk chce, aby mu bylo rozuměno. Povídejte si s ním, ale pozorně naslouchejte. Pokud se ptáte jen tak povrchně, tak to smutný pozná.“ Jádro smutku, které předtím nebylo jasné, může sdílením vyplavat na povrch. Volné povídání a sdílení, které někdy může znít jako bezobsažné plácání, je důležité i mezi partnery. Když člověk popíše, co se mu přes den stalo, může si uvědomit, že ho vlastně něco hodně zasáhlo. Příjemně nebo nepříjemně, ale během denního shonu si toho nevšiml.

„V životě jsou momenty, kdy je dobré si jít párkrát popovídat s terapeutem. Nemusí to být nic závažného. Většina lidí ale přichází v momentě, kdy už se to nedá vydržet,“ říká Leona Dyrehauge|foto: Barbora Linková

„Návody a doporučení mohou být medvědí služba. Člověk potřebuje podporu, aby si cestu našel sám. Poslat ho třeba na bungee jumping nemusí vůbec fungovat.“ Ne vždy zaberou snahy o rozveselení tím, že se budeme věnovat nějaké příjemné aktivitě. Plačící se často snažíme uklidnit nebo schovat z očí ostatních, rozveselit je. Smutku bychom se ale neměli bát a měli ho nechat proudit. Dobré je také učit se radovat z maličkostí. I když se nám v životě stane něco smutného nebo něco nevyjde, je dobré připomenout si, co dobrého nám v životě zůstalo.