„V dětství mi ublížili, tak se ke mně chovejte hezky!“ Jak přerůst vlastní zranění a nezůstat obětí
„Zranění funguje jako platidlo. Koukejte, co se mi stalo, jak jsem ublížený,“ říká v Balancu psycholog, psychoterapeut a lektor rozvoje osobnosti Michal Petr. Lidé, kteří prošli náročnými zkušenostmi nebo mají velká duševní zranění, mohou zůstávat v pozici oběti. Je to výhodné, ostatní se k nim chovají soucitně, nejsou na ně kladeny takové nároky. Zároveň je zranění nástroj k získání pozornosti. Z ran můžeme vyrůst, musíme hledat odpověď na otázku, kdo jsme bez svých bolestí.
„Když v něčem dlouho bydlíme, tak si zvykneme. I když je to nevyhovující.“ Převzít odpovědnost za svůj život je těžké, ale pro dospělost nezbytné. Jinak budeme svými zraněními a omezeními ovládáni. Ubírá to člověku svobodu, nemá tolik možností, co činit a zažívat. Často se rány otevírají v partnerských vztazích a s lidmi, kteří jsou nám blízko, mají přístup do našeho nitra.
Čtěte také
Diagnóza nebo přesné pochopení toho, co se nám stalo a jak nás to ovlivňuje, může pomoci i uškodit. Pomůže uvědomit si, že s problémy nebo omezeními nejsme sami. Mnoho lidí je má taky, není s námi tedy nic v nepořádku. Zkrátka máme třeba problém se vztahem k mužům nebo se nám dělá špatně v davech. Na druhou stranu může pochopení mechanismů problému sloužit i jako omezení, když ho přijmeme jako dané a neměnné. Zranění se může stát sebenaplňujícím proroctvím.
„Berme rány z dětství nebo dospívání vážně, ale hledejme i jiný náhled na svět a způsob chování.“ Nefunguje tvářit se, že se nic nestalo a že rány a bolest v sobě nemáme. To je popření, vytěsnění, které se obrací proti člověku. Sdílení s blízkými lidmi může pomoci. Podle Michala Petra většinou intuitivně poznáme, komu se můžeme svěřit a kdy to je bezpečné. Někdy nás ale může okolí příjemně překvapit. Pochopení přichází i od těch, od kterých bychom to nečekali. Všichni mají větší či menší bolístky, ale nenosí je napsané na čele nebo o nich nemluví.
„Stud je silná energie. Říká, že nejsme OK s tím, co je, a chceme to schovat.“ I když nám ublížil někdo druhý a nemohli jsme se bránit, ovlivnit, co se děje, objeví se stud. Není to výjimečné, je to první překážka k překonání. Taková místa je možné otevřít a věnovat se jim, pokud se chceme léčit. Přijmout v první řadě to, že se stydíme. Léčba probíhá pomalu. Pokud máme problémy s důvěrou, pomůže nám zažít, že někomu můžeme věřit dlouhodobě. A že nás nezradí.
Poslechněte si další odpovědi o růstu ze zranění v záznamu pořadu Balanc.
Související
-
Nenávist je na dlani, ale lásku se učíme. Zlo v lidech vyvolávají nezpracované emoce a nevědomost
„Nejdůležitější mi přijde rozlišit, co je zlo a dobro. Každý v sobě má zlou vůli a dokáže ji uplatnit,“ říká v Balancu psychoterapeut Pavel Špatenka.
-
Jen sedět na zadku, litovat se a nadávat na život. Kdo manipuluje a kdo je utrápená oběť a co s ní?
„Oběť si většinou přitáhne svého pachatele a naopak,“ říká v Balancu psychoterapeut Pavel Špatenka.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka