Většina z vás to ví dávno a já můžu jen potvrdit: suchý únor je k ničemu

Jsem nesmírně vděčná vládě, že s účinností dalších omezujících opatření počkala až po skončení suchého února. Já ten měsíc teda přežila, i když od uklouznutí mě několikrát dělil doslova průklepový papír. Předposlední únor jsem zvládla jen o fous a díky tomu, že jsem slupla opravdu hodně nacucanou tzv. pražskou kouli. To je zákusek, který navzdory tomu, že se prodává na pracovišti, voní po rumu na sto honů. Můžeme jen doufat, že pražské koule budou nadále k dostání i ve Středočeském kraji, kde jsem teď uvízla. Právě tady jsou totiž podle mě dost potřeba.

Můžu jen dopotvrdit, že suchý únor je k ničemu|foto:Profimedia

V rámci domácích protivražedných opatření jsem kritičce objednala spoustu antistresových omalovánek s jednorožci. Malého kritička, který narušuje tiskovky letošního online Berlinale pokřikem „Ahój strejdo, jak se máš?“, jsme se pokusili darovat za odvoz. Byli jsme ale jistými všímavými spoluobčany upozorněni na to, že se to nesmí. Naše domácnost tedy zůstává kompletní. Jak trefně poznamenala britská spisovatelka Fay Weldon, když máte svoje děti, uvědomíte si, že vůbec nejste milý člověk. A to se nedá svádět na chlast, i když bych ráda.

Jinak, většina z vás to ví dávno a já můžu jen dopotvrdit, suchý únor je k ničemu. Nenaučil mě sebekázni, panákem slivovice jsme si s kritikem připili hned deset minut po poslední únorové půlnoci, nezbavil mě neduhů, neboť asi žádné, které bych svedla na alkohol, nemám, a nezajistil mi štíhlejší postavu, neboť jsem ve smutných dnech, kdy nebylo možné sáhnout po sklence vína, sahala do lednice po kdečem jiném.

Kritik sice říká, že mě za tuto akci obdivuje, já mám ale pocit, že jsem prodělala nějakou nepříjemnou virózu, která mě trochu štvala a nic mi nedala. Ale obdivovat se od kritika nechám. Dva tři moje pokusy o falafel a bude to pryč, takže zpychnout nebude kdy.

Vítězkou uplynulého měsíce pro mě nakonec není nikdo, kdo zvládl abstinovat, ale moje přítelkyně Eva. Nejenže přežila stěhování, ale s grácií zvládla i situaci, kdy jí děti prohrábly zapakované krabice a v nich se dohmátly různých věcí, mimo jiné vibrátoru|foto:Pexels, CC0 1.0

Vítězkou uplynulého měsíce pro mě nakonec není nikdo, kdo zvládl abstinovat, ale moje přítelkyně Eva. Ta si současnou situaci okořenila stěhováním. Nejenže ho přežila, ale s grácií zvládla i situaci, kdy její vlastní i nevlastní děti prohrábly různé zapakované krabice a v nich se dohmátly různých věcí, mimo jiné i Evina vibrátoru, který si pak v rámci táhnoucího se lockdownového odpoledne různě půjčovaly a používaly ho k boji zblízka nebo jako tužku ke knihám kouzelného čtení. Vibrátor tedy mlčel a nepřečetl nikomu nic, ale legrace určitě byla. Teď už zase leží provětraný a opláchnutý v bezpečí Evina nočního stolku.

Nutí mě to přemýšlet o tom, kde je můj vibrátor. Bohužel to vím naprosto přesně – není vůbec nikde, neexistuje, neboť od února 2014 jsem jen párkrát spala víc než pět hodin v kuse. A představa, že bych se někdy přiblížila stavu, kdy bych měla čas a energii strávit nějaké ty chvíle ve společnosti tohoto šidítka, ve mně vyvolá krátké sarkastické uchechtnutí, nic víc.

Pak si jdu nalít víno. Všechno je zpátky ve starých dobrých kolejích. Kdo tohle může říct?

Kdo může říct, že má aspoň něco ve starých dobrých kolejích? Kdy se doopravdy pozná, že nejste milý člověk? Poslechněte si komentář, ve kterém uslyšíte všechno.