Vyžít jen s nožíkem a stříbrnou páskou, v tom jsou Češi dobří, říká ekolog a aktivista Jan Skalík

15. říjen 2018
Ekolog a aktivista Jan Skalík

Jan Skalík vede kampaň Hnutí DUHA, která usiluje o zlepšení českého lesního hospodářství. Kromě ekologie je ale občansky aktivní i v dalších oblastech. Byl také neformálním vedoucím české skupiny dobrovolníků, která v roce 2015 na přechodu Horgoš-Röszke pomáhala uprchlíkům. Co se týče toho, jaký má názor na Čechy a jejich národní povahu, napřed v rozhovoru odmítá generalizovat, pak ho ale přeci jen jedna společná vlastnost napadne.

Existuje podle tebe alespoň nějaká specificky česká vlastnost, něco co bys řekl, že je pro nás typické?

Myslím, že Češi jsou dobří v improvizaci. To jsem si naživo ověřil, když uprchlíci přicházeli přes Balkán a český tým dobrovolníků tam by v blízkém kontaktu s dobrovolníky z jiných evropských zemí, kteří těm uprchlíkům na místě pomáhali. A ta řešení, která přicházela od Čechů, byla zajímavá v tom, že se na jednu stranu nebála toho bláta, když to tak řeknu, tedy že si nehrála na nějakou dokonalost, nevyžadovala dokonalé podmínky, ale zároveň v sobě měla nějakou strukturu. Jde o nějaké vyvážení toho úplně „nechaosit“, tedy nedostávat se do nějakého zmatku, a zároveň vyžít jenom s kapesním nožíkem a stříbrnou páskou. V tom si myslím, že jsou Češi dobří.

Nová republika je série osmi unikátních rozhovorů s výraznými osobnostmi z řad mladých Čechů, které publikujeme u příležitosti 100. výročí vyhlášení československé nezávislosti. Redaktor Radia Wave Dalibor Zíta spolu s podnikatelem Ondřejem Kaniou, sociálním pracovníkem Michalem Mižigárem, dětskou onkoložkou Dankou Humlovou, ekologem Janem Skalíkem, studentkou Eman Ghaleb, vědcem Janem Lukačevičem, knězem Filipem Sedlákem a aktivistkou Johannou Nejedlovou hledal odpověď na otázku, jak se mladí Češi dívají na současný stav země a jak by budovali nový stát, kdyby k tomu dostali možnost. Rozhovory z cyklu Nová republika můžete poslouchat od pondělí 8. října ve vysílání a na stránce Nové republiky.

My dva jsme se poprvé potkali v Maďarsku v době, kdy vrcholila takzvaná „uprchlická krize“ v roce 2015, tehdy Maďarsko uzavíralo své hranice plotem s ostnatým drátem a oba jsme byli u toho, ty jako aktivista a dobrovolník, já jako novinář a reportér. S odstupem času, jak se díváš na to, co ta uprchlická krize přinesla Česku, Evropě nebo i tobě?

Česku toho přinesla mnohem víc, než bych si tehdy myslel. Myslel jsem si, že uprchlíků přijde do Evropy řádově mnohem víc, než tehdy přišlo. A že Česko na ně bude muset reagovat a že ho to společensky a politicky ovlivní. Nakonec ho to ovlivnilo společensky i politicky v nesmírné míře, přestože se sem vlastně žádní z těch uprchlíků nakonec nedostali. A to, že teď na podzim v roce 2018 ta uprchlická témata jsou jedněmi z hlavních témat voleb, mě hodně překvapuje. Je to ostrá sebereflexe české společnosti, která nebyla dlouhou dobu ve střetnutí s nějakým takovým tématem nebo výzvou.

Mnoho dobrovolníků, které jsem potkal, tak mi říkali, že jejich motivací byla reakce na nenávist vůči běžencům, se kterou se u nás setkávali. Tak nakonec jeli na srbsko-maďarskou hranici, aby tam pomáhali. Potom se ale museli vyrovnávat s tím, že se začaly čas od času objevovat zprávy o tom, jak se někteří z běženců dopouštěli v Evropě kriminality. Jak ty sám ses vyrovnával s těmito případy, mezi prvními třeba skandál z Mnichova s obtěžováním žen během silvestrovských oslav?

Jan Skalík v projektu Nová republika

O jednotlivých případech nechci mluvit, nemám teď konkrétní data, o tom mnichovském jsem třeba slyšel, že se to týkalo migrantů, kteří přišli do Německa ještě dříve, než během té migrační krize. Ale pokud se bavíme o tom, jak to působilo na mě, tak mně přišlo, že to není tou otázkou, když ti lidé stáli na hranicích, jestli nějaká část z nich třeba i bude páchat kriminalitu, nebo nebude. Já jsem tam prostě tehdy viděl lidi, se kterými je dobré mít soucit, malé děti a ženy. A nebylo určitě v lidských silách tam na hranicích třídit „ty dobré“ od „těch zlých“. Pak dál už je to záležitostí policie a soudů a podobně. Ale toho svého působení na hranicích určitě nelituju.

Pojďme se dostat k tvému působení v oblasti ekologie. V čem bys řekl, že je v téhle oblasti specifické české prostředí?

Není to specifikum jenom Česka, ale to, čím se česká debata o ochraně přírody liší od té západní, je určitý skepticismus a podezřívavost. V západních zemích jsou také části společnosti, které mají pochybnosti o existenci změny klimatu a o lidském vlivu na ni. Ale to, že dosud v Česku zhruba třetina lidí o tom pochybuje, tak je celkem unikátní na to, v jakém civilizačním okruhu se pohybujeme, a myslím si, že to brání tomu, posouvat se v té debatě o ochraně přírody nějakým konstruktivním směrem.

Čím myslíš, že to je?

Do velké míry je to podmíněné tím, jaký postoj k tomu mají politici. A nejde jen o Václava Klause, který tím byl pověstný, ale o celou tu garnituru, která přišla po něm. A která se v tomhle nenechala přesvědčit, ať už vědci, nebo západními lídry, že to jde i jinak.

Zaujala vás část rozhovoru Dalibora Zíty s Janem Skalíkem? Zajímá vás, proč Jan Skalík vyrostl z toho, aby hnal každého ekologa pod kola harvestoru blokovat kácení stromů? Chcete vědět, jaké naděje v něm probouzí mladá česká generace? A proč podle něj skončil „věk smrku“? Poslechněte si celý rozhovor ze záznamu!

Spustit audio

Související