Krize jako příležitost. Využijí města pandemii jako start k lepšímu životu?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Žižkov

Teď máme šanci na změnu, pojďme se chopit příležitosti! Tak by se daly ve zkratce shrnout odpovědi respondentů v druhé části ankety: Jak ovlivní města současná pandemie a jak by na ni města měla reagovat? Ve Spotu tentokrát uslyšíte antropoložku Barboru Bírovou, architektku Andreu Seelich a architekta a urbanistu Tomáše Vícha. Zvládneme se oprostit od špatných návyků 20. století a dokážeme, že jiný svět je možný?

„Pod vlivem koronavirové krize jsme trochu zapomněli na jiné krize, ať už je to ta klimatická, anebo problémy, kterými se pracovně zabývám – řešení bezdomovectví a ne-dostupnosti bydlení,“ upozorňuje Barbora Bírová z Platformy pro sociální bydlení a spolku Anthropictures. Lidé bez domova nebo v bytové nouzi patří i za normálního stavu mezi ohrožené skupiny, během globálních krizí, jako je klimatická anebo ta současná, se mohou octnout ještě ve větší nouzi.

„Jako podstatné se mi jeví, že po celém světě vlády a města přistupují k opatřením ohledně bydlení, třeba k moratoriím na vystěhování nebo k zmrazení plateb za bydlení,“ říká antropoložka. I v Česku považuje za důležitý důraz na prevenci před ztrátou domova, aby nepřibyly další tisíce domácností v bytové nouzi. Nemělo by ale zůstat jen u krátkodobých opatření, byť sebelepších. „Odborníci, politici, úředníci, ale i nájemníci by se měli pokusit společně najít řešení, abychom i k takovéto krizi přistoupili jako k možnosti efektivně řešit náročné otázky, které nás už dlouho trápí.“

Zmizí město duchů?

„Na Praze 1 vnímám rozdíl mezi karanténou a městem duchů,“ zamýšlí se Andrea Seelich, která právě v centru hlavního města žije. „Kdybych prožívala karanténu v živém městě, tak z oken slyším dětský smích nebo hádky, vidím za nimi staré lidi sledující ulici... V centru ale ne, ubyli turisté, ale nejsou tam ani obyvatelé.“ Seelich poukazuje i na to, že řada podnikatelů, kteří využívají genia loci Prahy, v centru nežije a místního ducha nevytváří, jen ho agresivním turismem drancují.

Dopravní zácpa, kolona

„Přála bych si, aby ti, kteří mají volné pokoje k pronájmu, je nabízeli třeba studentům vysokých škol, které tu máme. Nebo zdravotníkům, řemeslníkům a dalším, kteří v centru pracují, a zas bychom mohli mít živé centrum pro občany.“ Reálných obyvatel je podle architektky na Praze 1 asi 10 000, fiktivních kolem 30 000 tisíc. Poměr občané/turisté je tak zhruba 1 : 5. „Ideálně by to mělo být naopak.“

Urbanismus po pandemii 

„Obávám se, že všechny známé nešvary budou pokračovat i po pandemii,“ říká urbanista Tomáš Vích. „Budeme dál jezdit auty místo hromadnou dopravou, pořizovat si nekvalitní domky na periferii, protože nedosáhneme na předražené byty ve městě, kupovat víno z Jižní Ameriky místo z Moravy a jezdit lyžovat někam daleko místo do Krkonoš.“ Podle Vícha se tak před námi objevila otázka, jestli dokážeme tenhle bludný kruh rozetnout. Přes pesimistický úvod Tomáš Vích v nějakou malou možnost změny přece jen věří. „Je třeba stavět a žít města krátkých vzdáleností a nejezdit všude autem. Banky by také neměly dávat obří hypotéky na nesmyslně předražené byty,“ vysvětluje urbanista.

Jako příklad, jak by neměla vypadat výstavba budoucnosti, uvádí projekt na pražském Masarykově nádraží. „Praha 1 nepotřebuje další kanceláře, sem jezdí denně za prací 100 000 lidí. Potřebujeme lidi, kteří by tady i žili, a potřebujeme tu i pár stromů,“ uzavírá Vích.

Je současná solidarita skutečně starostí o druhé, nebo spíš starostí o sebe? A co by měli dělat podnikatelé parazitující na krásách Prahy? Poslechněte si celou anketu v magazínu Spot.