Problémy studentů jsou problémy všech. Bez strukturálních změn nečeká dobrá budoucnost nikoho

Minulý týden proběhla před pražským Rudolfinem demonstrace Budoucnost neškrtneš, na které studenti protestovali proti vládním škrtům a politice dlouhodobě ignorující zájmy a potřeby mladých lidí.

Mluvilo se o krizi bydlení, podfinancovaném školství, zanedbávání klimatické politiky či rostoucích sociálních rozdílech a nespravedlivém obohacování oligarchů. Všechno to jsou věci, které studenty a mladé lidi obecně v Česku trápí dlouhodobě, a proti kterým také v různých podobách pravidelně demonstrují. Přesto se zdá, že aktuální vlna protestů nabírá trochu jiný charakter, a vzhledem k okolnostem i sílící šanci na opravdový dopad.

Čtěte také

Anketa: Proč studentstvo demonstruje proti vládě?

Současná situace totiž v mnohém začíná připomínat situaci na přelomu let 2011 a 2012. Tehdy se studentské protesty proti plánovanému zavedení školného a vysokoškolské reformě potkaly s vlnou odporu proti úsporným krokům Nečasovy vlády, která sílila i v jiných sektorech společnosti, a která nakonec o rok později přispěla k pádu kabinetu a předčasným volbám.

Vedle politických změn ale tehdejší události měly i jiný, méně viditelný, ale podstatný dopad. Radikalizovaly velkou část mladé generace a zásadně proměnily způsob, jakým se studenti dívali na svět.

Lakonicky řečeno, řadě dosud politicky vlažných lidí došlo, že vláda posedlá ideologií škrtů a pravicovými hospodářskými recepty nás přivede na mizinu a připraví o budoucnost, a pokusy o dialog a kompromisy nejspíš nepovedou nikam. Jinými slovy, že politika není jen hra s hesly a morálními symboly, ale především velmi vyhrocený a přízemní boj za základní ekonomické zájmy. Kdyby šlo jen o problémy studentů, nejspíš by vše mělo jen pramalý úspěch, ale ukázalo se, že podobný dojem měla i velká část zbytku společnosti, a jindy často antagonistické skupiny našly společnou řeč.

Matouš Hrdina|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Podobné mazání štěpících linií může snadno nastat i dnes. Zatímco v otázkách klimatu či lidských práv bylo možné snadno vrážet klín mezi progresivní mladší generaci a konzervativnější části společnosti, boj o holou existenci tento (většinou navíc falešný a uměle budovaný) příkop přemosťuje, protože nedostatek bydlení, chudoba a nulová životní perspektiva se zdaleka netýká jen mladých. A možná ještě důležitější je fakt, že dnes tak často skloňovaná „ztráta budoucnosti“ postihuje jak aktivistickou a k vládě kritickou část studentů, tak i ostatní mladé lidi, kteří mohli dosud být k současné vládě naladěni pozitivněji a s prvně jmenovanou skupinou nenacházeli společnou řeč.

Šanci na úspěch vzala celé jedné generaci současná krize na středních školách, kvůli které skončí řada talentovaných premiantů na učilištích, a která se takřka jistě bude kvůli silným populačním ročníkům opakovat i v dalších letech. Pokud pak i přesto prosáknou na vytoužené vysoké školy, budou kvůli nedostatečné státní podpoře těžce kombinovat práci se studiem, dostupné bydlení pro ně bude nerealistickým snem, nelehké bude i zakládání rodiny a otázku důchodu už snad ani není třeba komentovat.

Pokud by se snad někdo nakrásně chtěl vydrápat ze dna na vrchol vlastní podnikavostí a nespoléhat na pomoc státu, jak by to jistě ochotně poradili současní koaliční politici, brání mu v tom pokřivené podnikatelské prostředí, vysoká míra klientelismu, monopolizace a koncentrace kapitálu ve všech sektorech ekonomiky. Konkurenci v podnikání i na trhu práce navíc nejspíš již velmi brzy posílí příliv řady kvalifikovaných lidí připravených o práci kvůli AI automatizaci.

V takové situaci už není tak zásadní, jestli je někdo klimatickým aktivistou nebo milovníkem rychlých motorek a jestli se chce realizovat v sociální práci nebo v bankovnictví. Bez strukturálních reforem vzdělávání a sociálního systému, a bez toho, aniž by se zkrátka víc peněz přesunulo do kapes těch nejpotřebnějších, v Česku nečeká dobrá budoucnost takřka nikoho (pokud tedy nemá velmi bohaté rodiče). Společné slovo v tom mohou najednou najít i skupiny, které by dříve nejspíš vzájemnou blízkost necítily – není náhodou, že před deseti lety se studentské protesty potkaly s masivními odborářskými demonstracemi, a k podobnému scénáři se možná schyluje i dnes.

Čtěte také

Vzdělávací politika českých vlád nás vrací do středověku

Zdůrazňovat, že jsme teď všichni na jedné lodi, ať už jde o studenta fildy, mladého řemeslníka, osamělého důchodce nebo středostavovskou rodinu, která nedostala dítě na gympl, navíc není potřeba jen kvůli posilování tlaku na vládu a politické změně. Kromě jiného to také buduje účinnou hráz proti sílícímu ultrapravicovému populismu, který se současnou krizi snaží využít pro prosazení svých nevábných cílů a budování nových, umělých příkopů ve společnosti. Mladí i staří, vesnice i město, centrum i periferie teď totiž překvapivě potřebují velmi podobné věci.

„Pokud by se někdo chtěl vydrápat ze dna na vrchol vlastní podnikavostí a nespoléhat na pomoc státu, bude mu v tom v českém prostředí bránit spousta věcí.“ Poslechněte si komentář Matouše Hrdiny.