Rozmazlené dítě má dostatek toho, co nepotřebuje, ale postrádá to, co by potřebovalo, říká psycholog

7. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy rozmazlené dítě kluk chlapec

Rozmazlenost je termín, který nemá úplně jasnou definici, pro každého je to něco trochu jiného a často je označení „rozmazlené dítě“ používáno spíše jako bič k obviňování rodičů ze špatné výchovy. Právě obava z toho, že budu špatným rodičem a své dítě rozmazlím, může ale paradoxně vést k tomu, že dítěti rodiče neposkytnou dost lásky a jistoty.

„Rozmazlené dítě má dostatek toho, co nepotřebuje, například materiálního zabezpečení, ale nedostatek toho, co doopravdy potřebuje, což může být kvalitně trávený čas s rodiči, anebo to můžou být prachobyčejné hranice, které všichni potřebujeme,“ vysvětluje psychoanalytický psychoterapeut Michal Novák.

Čtěte také

Varuje ale před tím, aby rodiče z obavy, že potomky rozmazlí, omezovali své projevy lásky a náklonnosti a nechávali třeba své ratolesti „vybrečet“. Příkladem může být třeba to, že matce i dítěti vyhovuje společný spánek v jedné posteli, zatímco prarodiče, zastávající „tradičnější“ výchovu, na ni tlačí, že má dítě dát do oddělené postýlky a nechat plakat, aby ho nerozmazlila a nebylo potom nesamostatné. „Moc lásky nemůže škodit. Může škodit maximálně nedostatek empatie, necítění toho, co dítě potřebuje,“ varuje psycholog.  

Materiální dostatek přitom sám o sobě dítě nijak nepoškozuje a nerozmazluje, jiná situace ale nastává, pokud například dítě uplácíme materiálními dárky proto, že na něj například nemáme dost času a cítíme kvůli tomu výčitky či úzkost.

„To může vést k mnoha dilematům v psychice dítěte, což záleží na tom, do jaké míry jsou jeho citové potřeby deprivovány. Do budoucna by ale dítě mohlo mít problémy v oblasti sebehodnoty a dilemat o sobě samotném. Může si to překládat tak, že pro rodiče není dost důležité. Každé dítě dobře cítí, že je uplácené,“ dodává Novák.

Čtěte také

Podle něj je důležité, aby rodiče nejednali v úzkosti a obavách z toho, že selžou a svého potomka třeba rozmazlí nebo nějak poškodí, a používá psychoanalytický termín „dost dobrý rodič“.

„Dítě určitě nepotřebuje rodiče, který je zničený vlastními nároky na sebe. Dost dobrý rodič je takový, který dělá to, co může v rámci svých možností. Každá honba za dokonalostí končí špatně. I pocit, že selháváme, je projevem dost dobrého rodičovství, protože reflektujeme, co děláme, pokud si ale udržíme příčetnost a netoneme ve výčitkách. Tím dítěti neprospíváme a je to problém rodičů, kteří se dneska snaží být ti nejlepší.“

Jak teď dosáhnout „dost dobrého rodičovství“? Jak se chovat k dítěti, které má sklon k afektu a které ostatní označují za „rozmazlené“? A měli bychom pojem rozmazlenost úplně vynechat ze svého slovníku? Poslechněte si celý rozhovor s psychoanalytickým psychoterapeutem Michalem Novákem v Houpačkách.

autor: Dalibor Zíta
Spustit audio

Související