Sociolog Samec: Slušně žít potřebují všichni. Pomoci by mohlo kolektivní nebo družstevní bydlení
Ceny nemovitostí i nájmů vzrostly ve městech v uplynulých dvou letech zhruba o třicet procent. Bydlení se pro ty, kteří na trh vstupují, stává nedostupným. Žít ve spolubydlení, v podnájmu, časem si našetřit na vlastní byt, tento model dobře známe, se stále dražšími hypotékami a vysokými cenami nemovitostí ale přestává stačit. Vhodné alternativy se Tomáš Samec ze Sociologického ústavu Akademie věd snaží nacházet třeba v obecním, družstevním nebo kolektivním bydlení.
„Inspirovat se můžeme třeba v zahraničí. V Rakousku a Německu už léta fungují různé formy družstevního nebo kolektivního vlastnictví,“ říká sociolog Tomáš Samec a dodává, že družstevní vlastnictví má sice u nás stále ještě jakýsi předrevoluční punc, skýtá ale výhody například v poměrném rozdělení povinností nebo financování. Podle Samce na tuzemsko nemůžeme přesně aplikovat principy, které fungují v zahraničí, lze ale vytvářet nové možnosti, které budou fungovat třeba i jenom lokálně.
Jiří a Adam Gebrianovi: Nejdůležitější je bydlení, ne veřejný prostor. Neshodneme se jen u brutalismu
„Už od dětství se spolu bavíme hlavně o sportu,“ říká Adam Gebrian o sobě a svém tátovi, který od poloviny 70. let do roku 1993 působil na útvaru hlavního architekta města Zlín, v 90. letech navrhl na Zlínsku několik budov. „Myslím, že se při tom snažíme všímat si společenských témat. Třeba toho, že teď máme dobrý výsledky v individuálním sportu, ale mizerný v kolektivním. Hledáme pro to odůvodnění, bavíme se o věcech viditelných ve společnosti, které nás trápí. To je pro nás častý námět k rozhovoru.“ Adam a Jiří Gebrianovi jsou druhou dvojicí seriálu rozhovorů Radia Wave nazvaného Rodiče a děti. Shodnou se prý téměř ve všem. Až na význam brutalistních staveb. To je prý ale detail.
Situace je v České republice legislativně stále poměrně složitá. Pro kolektivy není snadné získat společný úvěr nebo založit bytové družstvo. „Tady by právě mohly nastoupit města a obce, které by nabízely levné pozemky k pronájmu a pomohly situaci legislativně ošetřit. Slušně bydlet potřebuje úplně každý, studenti i senioři,“ podotýká Samec, podle kterého je ale bydlení dnes výrazně individualizováno, jedná se spíš o investici než o vytváření domova. „Bydlení není vnímáno jako příliš atraktivní věc. Přitom se jedná o sektor, který nám přináší prostor, v němž můžeme být velmi kreativní a vynalézat nové a nové způsoby jeho fungování,“ uzavírá Samec.
Co jsme si v otázce bydlení odnesli z divokých devadesátých let? Může být kolektivní nebo družstevní bydlení pro každého? Jaké iniciativy se problematice věnují? Poslechněte si celý rozhovor se sociologem Tomášem Samcem.
Související
-
Bydlení mileniálů: Má se hůř Homo hypothekus, nebo věčný...
Na webu jedné realitní kanceláře hledám průměrné ceny nemovitostí. Za nevelký byt v Praze o 60 metrech čtverečních bych vysolila přes 4 a půl milionu.
-
Prolomit vlny: Ve 28 letech v menším, horším a dražším bytě než v prváku na vejšce
Už deset let žiju v Praze. Ale původně jsem z Moravy a blíží se situace, která už tu párkrát byla. Musím se přestěhovat.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
