Žena filmového kritika: Kupovat toaleťák online is new shánění vstupenek do Dejvického divadla

covid 19
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy covid 19

Chtěla jsem to rychle skončit, tak jsem postavila dětem opičí dráhu a v rámci ní jsem po třiceti letech udělala tři kotrmelce. Nestalo se ale bohužel nic, jen jsem zůstala ležet na zádech na zemi lapajíc po dechu. Děti byly nadšené a kritik opět porušil zákaz vycházení.

Navzdory tomu, že se celý svět předhání v tom, jaká cenná díla přečte a jaké kinematografické díry do světa nakouká, my se s kritikem, jak se na epidemii sluší a patří, snažíme pouze nezhebnout. Taky významně slevujeme ze svých standardů v tom, co jsme ochotni jíst, na co si hrát nebo jestli na zahradě pracující inteligence může, nebo nemůže stál brutalistní domeček z igelitu s motivy Ledového království.

Z čeho kritik naopak neslevuje navzdory stavu nouze, je jemu vlastní dress code. Dostali jsme sice od obce krásné roušky, kritik ale stále chodí po světě v něčem, co vyrobil z vlastních trenek. No, vyrobil. Prostě prostrčil hlavu jednou z nohaviček a šel na poštu.

Taky mu zakázali chodit do práce. Navzdory tomu, že se strašně namáhá, nedokáže přijít ani na jeden důvod, proč nás opustit, ani na jedno místo, kam jít. Kina nepromítají, festivaly i průběžné pražské filmové mudrovačky jsou dávno zrušené. Všechno, u čeho by mohl být kritik potřeba, přestalo existovat. Až na naši domácnost. Tu se teď snaží opravovat, zvelebovat a takzvaně tunit, což zahrnuje práci se sekačkou na trávu, žebříkem nebo vrtačkou. Já tedy trávím večery papírováním – kontroluji jeho životní pojistky, dokumenty o hypotéce i velký techničák k autu, nemám ráda nepříjemná překvapení. Ta od doby, kdy mě kritik chtěl před desítkami let zaujmout a vozil mě v lodičce po Vltavě a sháněl rezervace do nejlepších restaurací, bohužel převažují.

Obětí současné situace budu ale asi dřív já než on, neboť mi denně několikrát takzvaně padá koncentrace. Naposledy dnes dopoledne, kdy se mi od plynového sporáku při neopatrných pohybech během vaření rizota vznítil hulahop věnec z umělých květin. Ten jsem si navlékla jen chvilku předtím, když jsem s kritičkou zuřivě tančila na píseň ze života Highway to Hell. Byla to logická situační proprieta, kterou mám teď navždy vpečenou do svetru i do krku.

Vyřešila se tím otázka, po kom jsou ty děti tak šikovné. Kritiček totiž hned první den karantény, která podle mých pocitů začala tak před půl rokem, načural do koše vypraného poskládaného prádla, vymaloval kuchyň plnotučným mlékem, rozebral kritikem složený okap a na zahradě bohužel zabil berušku mandarinkou. Navečer vypil větší než malé množství uklidňujícího meduňkového olejíčku do koupele, takže o něj bylo pro tento den postaráno.

Další dny už tak hladce neprobíhají, a protože už nemáme co ztratit, díváme se alespoň po večerech na všechnu dostupnou kulturu na plátně. Občas si tak popláču u Dařbujána a Pandrholy nebo u Židovky z Toleda. Protože se potřebujeme trochu uklidnit, pouští nám kritik rumunské dokumenty o tom, jak při nějakém požáru na koncertě v Bukurešti uhořelo asi osmdesát lidí, a předčítá o Kambodži za vlády Pol Potova režimu. A svět je hned veselejší.

Po nocích se stejnou úspěšností, s jakou lidi dřív sháněli vstupenky do Dejvického divadla, stojím virtuální frontu na toaleťák na Rohlíku a s nadějí čekám, co nám celostátní zarach přinese dál. Zase se ozvu.

Kdy v domácnosti žižkovského pravdoláskaře a intelektuála dojde toaleťák? A co dojde potom? Sledujte napjatě dění v rodině, kde se nejde daleko pro zábavu i poučení.

autor: Žena filmového kritika
Spustit audio

Odebírat podcast

Související