Ženy, neroďte nám tu, jak se vám zachce. V Česku pořád vládne porodní mansplaining

V posledních měsících se mi otevřela kudla v kapse hned u dvou mediálních výstupů českých lékařů, kteří nevybíravě hodnotili počínání starších rodiček. Loni v září se MUDr. Bohuslav Konopásek vyjádřil na stránkách idnes.cz k příčinám nárůstu onkologických onemocnění prsu tak, že dle jeho názoru ženy „honí kariéru a potom horko těžko porodí jedno dítě“. Podle onkologa jsou důvodem jak porody ve vyšším věku, tak třeba umělá oplodnění, která představují doslova hormonální nálož. Jeho výrok vyvolává dojem, že ženy si rakovinu způsobují samy svým kariérismem, a zcela opomíjí fakt, že na vzniku dítěte se stále ještě podílí i muži. Pak byla v gynomansplainingu přestávka a já jsem čekala až do ledna. A stálo to za to.

V rozhovoru pro Radio Wave se soulmate onkologa Konopáska, gynekolog David Rumpík nechal slyšet, že fenomén darování vajíček souvisí s oddalováním prvního porodu. S tím nezbývá než souhlasit. Pak to ale eskalovalo. „Žena, která se zahledí do své práce, do vzdělání, kariéry či byznysu, najednou zjistí, že jí je 38 let. Začne se léčit, léčba nezabírá, dostane se ke čtyřicítce a my zjistíme, že její vaječníky už nefungují. Že čas, ve kterém mohla mít děťátko z vlastních vajíček, už promeškala.“ Slova jsou silné zbraně, zvláště když jedním dechem vychrlíte spojení „žena, která se zahledí do své práce“ a „děťátko z vlastních vajíček“. Že i v pozdním kapitalismu má nenarozené dítě obvykle dva dárce genetické informace, se zase nedozvíme. Workoholismus sice může být jedním z možných motivů oddalování mateřství, ale je to argument jedním možným vysvětlením.

Čtěte také

Strach z umělého oplodnění opadl. Pacientů přibývá, říká gynekolog David Rumpík

Mansplainující lékaři opomíjí socioekonomický kontext. Už není obvyklé nechat se oplodnit ve čtyřiadvaceti na diskotéce a zbytek života žehlit. V době bytové krize, změny genderových rolí a dříve netušených možností trávení volného času se prostě mateřství oddaluje. Deal with it. Ale vážně – ne každé ženě, zůstaneme-li u ujetého konceptu ženy jako výhradní manažerky plození bez cizí účasti, se poštěstí v ideálním věku pro plození najít partnera, se kterým by těhotenství nebylo hazard. Vztahy jsou oříšek, i když se to děloze a gynekologům možná nelíbí, a mít dítě s budoucím nepřítelem a soudit se s ním o alíky není optimální. Pseudoargument workoholismem mě vysloveně uráží – v mém okolí jsou ženy před čtyřicítkou bezdětné většinou ne proto, že by je tolik tankovalo nechat se využívat v reklamce, ale protože se buď rozešly po delším vztahu a zatím není náhrada, nebo na Tinderu hledají budoucího taťku a chtějí se staromódně zamilovat. Pomíjím ženy, které děti nechtějí, což není příznakem poruchy osobnosti, ale třeba jen ekologické odpovědnosti.

A pak jsou tu ženy, které se o děti pokouší, a zatím se jim to nedaří. V tomto bodě už se nelze vylhat z toho, co moudří gynekologové jistě vědí – k přirozenému početí je třeba soulož pohlavně rozdílného páru. Takže odpovědnost je stejnou měrou i na muži, který může být neplodný, nebo taky oddaluje početí kvůli cestě do Asie či oprávněnému strachu ze ztráty svobody.

Čtěte také

Diagnóza F: Fenomén bezdětnosti

Biologické hodiny jistě existují, ale zostuzovat ženy za to, že se v pro ně i bez tohoto buzerování náročném světě chtějí stát pejorativně nazývanými geriatrickými matkami, je podpásovka. Ženy treba lúbiť, rapuje Mike Spirit, a ty, které si chtějí nástupem na mateřskou dobrovolně omezit možnosti realizace, aniž by společnost jejich péči o děti byť symbolicky ocenila, je třeba ocenit dvojnásob. A knížecí rady odborníků na plození bohužel často ignorují mrzutý fakt, že ženy jsou více než jen stroje na děti a že svět není takový, jak ho vidíme v časopise Strážná věž, ale mnohem zapeklitější – podobně jako ona fetišizovaná rodidla.