Žijeme ve zlaté éře artových seriálů, ale na streamovacích platformách pořád vede komfortní výplach

Pamatuji se na svého strýce v invalidním důchodu, který na DVD pořád dokola otáčel film Ponorka. S knihami to dělal stejně, četl neustále Karla Poláčka a stále stejné poučné knihy o 2. světové válce.

Právě nostalgie a touha po pobytu v komfortní zóně jsou hlavní důvody, proč se dívat na příjemné, emoce nerozdírající pořady. Po dni plném stresu a práce není vždycky optimální koukat na dokument o holocaustu a promyšleně zneklidňující seriály žánru quality TV jsou tak trochu luxusem těch, kteří se mají dostatečně dobře na to, aby se mohli citově „rozbít“.

Ze seriálu Gilmore Girls: A Year in the Life|foto: Netflix

Sledování seriálů dříve podléhalo televiznímu programu, ve kterém obvykle nejelo deset hodin jedné seriálové řady naráz. To už je ale dávná minulost a streamovací služby jako Netflix dávají k dispozici všechny díly komfortní limonády najednou. Najednou se tak otevírá možnost vymýt si mozek i třemi sériemi Přátel najednou.

Některé součásti diváckého rituálu ale zůstaly zachovány. Lidé dřív trávili čas u telky přepínáním a bezděčným hleděním na náhodné pořady a teď roli televizního ovladače kopírují streamovací algoritmy. Hulu nabízí možnost přehrát si náhodnou epizodu a Netflix doporučuje seriály podobné těm, které jste již viděli – podobně jako online e-shopy s hadříky nabízí referenční svršky na základě předchozího výběru.

Pokud byste čekali, že mezi nejsledovanější seriály Netflixu patří nové sofistikované série obdivované filmovými kritiky, jste na omylu. Na čele je nekonečná vězeňsko-lesbická odysea Orange Is The New Black, nostalgické osmdesátkové sci-fi Stranger Things, americká verze seriálu Kancl a samozřejmě Přátelé. Dva posledně jmenované tituly sice streamovací službu brzy opustí, protože majitelé práv k nim rozjedou své vlastní kanály s live TV, ale Netflix přežije i bez Přátel. Na uživatelské nenáročnosti je totiž založena velká část jeho nabídky.

Kultovní sitcomy s načasovanými momenty na smích a postavami, které se záměrně nikam nevyvíjí, se nyní už bůhvíproč moc nevyrábí, poptávka po nich ale stále je. Lidská kapacita pro vstřebávání kvalitního obsahu je omezená a není náhoda, že se nenáročné seriály podobají takzvanému komfortnímu jídlu. Pizza z mrazáku ani Gilmorova děvčata vám sice nepřevrátí život naruby jako Příběh služebnice nebo dvanáct hodin tažený vývar z bio stračeny, ale teplý pocit v bříšku a na duši vám mohou garantovat.

Čtěte také

Seriál Euphoria je euforický asi jako drogový dojezd. Takže vůbec. A přece z něj nespustíte oči

Komfortní seriál je zážitek, který si naštěstí nemusíte pamatovat. Sice při jeho sledování trochu vnímáte, ale i tak trochu hibernujete. A co je hlavní: rezignujete jím na všudypřítomný pomyslný příkaz, že je třeba se neustále zlepšovat a vzdělávat. Gilmorky jsou facka diktátu sebezdokonalování. Já sice patřím do skupiny, která kompulzivně sleduje spíš zmíněnou quality TV, a z kómatu u Gilmorek bych měla přílišný pocit intelektuální viny, ale s podobnou vervou koukám na naleštěnou Euphorii a další podobné série. Na čtení, meditaci a jiné intelektuální koníčky pak už tak jako tak moc času nezbývá.

Seriály jsou knihy pro lidi unavené životem. A se zvyšující se dostupností streamovacích služeb bude obsesivních diváků komfortních archivních sitcomů jen přibývat. Ví to i hlavní koňská postava satirického animovaného seriálu Bojack Horseman, který říká, že „pro hodně lidí je život jen jedním dlouhým, tvrdým kopancem do močáku. A někdy, když přijdeš domů po dlouhém dni kopání do močáku, se prostě chceš podívat na show o dobrých, sympatických lidech, kteří se milují, ať už se stane cokoliv, a na konci těch třiceti minut všechno dobře dopadne“.