Bída streamovacích služeb spočívá v tom, že se chovají přesně jako ostatní technologičtí giganti

Není žádným tajemstvím, že hudební průmysl nezažívá nejlepší léta. Tedy záleží na tom, koho se zeptáte. Pokud jedné z globálních megahvězd, možná se vám dostane optimističtější odpovědi. Průměrný hudebník se ale musí spoléhat na to, že jede takřka nekonečné ubíjející turné, které mu navíc teď přerušil koronavirus, prodává na něm merch, který vlastně prodávat nechce, a mezitím sní o tom, že se mu podaří prodat svou hudbu do reklamy. To je svatý grál. Co jím rozhodně není, je vydání alba – ty doby jsou dávno pryč.

Do toho přijde šéf nejúspěšnější streamovací služby a začne vás kárat za váš přístup a mluvit o vaší milované hudbě jako o jakémsi amorfním „contentu“, který musíte správně „marketovat“. Navíc to říká z pozice člověka, který se ještě donedávna stavěl do role vašeho zachránce.

Čtěte také

Výkřiky do tmy a tyranie clicktivismu. Jak se změnil aktivismus hudebníků v době sociálních sítí?

Hudební průmysl měl do příchodu streamovacích služeb upadat pod náporem své vlastní zkostnatělosti, která vytvořila prostor pro to, že se spousta lidí uchylovala k nelegálnímu stahování hudby. Streamovací služby měly zajistit, aby z internetu hudebníci vytřískali alespoň pár centů s tím, že jak se budou rozrůstat, navrátí se muzikantům jakž takž obživa.

To se ale nikdy nestalo. Streamovací služby se zvětšují, byť nijak závratně, ale rozhodně se moc nezvyšují částky na fakturách, které posílají řadovým hudebníkům. Obhájci streamovacích služeb vám řeknou, že to není nic nového. Hudebníci si přece vždycky museli získávat velkou část obživy živými vystoupeními.

To je sice do určité míry pravda, ale s problémem mizivých plateb za samotné hudební nahrávky to příliš nesouvisí. Streamovací služby totiž vyrůstaly právě na příslibu toho, že s nimi povstanou jako fénix z popela i muzikantské příjmy z reprodukované hudby.

Aplikace Spotify|foto:Pexels,CC0

Jestli streamovací služby vůbec něco způsobily, tak to, že se většina příjmu soustřeďuje na čím dál užší okruh hudebních megahvězd. I některé z nich si občas postěžují, že vlastně od té či oné streamovací služby nedostávají mnoho. Jak k tomu mohlo dojít?

Hudba totiž není ani zdaleka ten jediný zájem služeb jako Spotify. Je to prostě jenom ten „content“, kterým obchodují. Jinak nejsou ničím jiným než datovými společnostmi ze Silicon Valley. A ty v posledních letech fungují tak, že se usadí mezi poskytovatele nějaké služby a koncového zákazníka. Protože tyto firmy většinou sídlí ve Spojených státech nebo cílí primárně na americký trh, řídí se podle pravidel, jaká tu vládnou.

Čtěte také

Těšíme se, jaké překážky a výzvy ještě přijdou. Jak vypadá budoucnost vydávání hudby podle tuzemských interpretů?

Vykuchaná americká antimonopolní tradice káže, že když je něco levnější pro zákazníka, je to v pořádku – což v extrému vede k tomu, že máte Gmail a Facebook zdarma, nebo právě neplacený účet na Spotify. Pak je tu tlak na zesílení pozice na trhu, který omlouvá i nedostatek jinak svatých zisků. Přesně takto se nafoukl Amazon do pozice největšího giganta ze všech. Stejně tak se Amazon chová naprosto příšerně k obchodníkům, kteří prodávají skrze jeho platformu.

Šéf Spotify Daniel Ek tedy vlastně jen přesně pojmenoval stav věcí. Chová se prostě tak, jak se chovají nejúspěšnější hráči v jeho okolí. Nabízí službu zdarma, aby polapil co nejvíce posluchačů a tlačí na hudebníky, kteří se (podobně jako obchodníci u Amazonu) bez jeho služby s každým dalším rokem obejdou méně a méně.

Daniel Ek|foto:Profimedia

Člověku se chce říct, že se na Eka ani nemůžete zlobit. Zlobit se můžete na politiky, kteří dekády těmto procesům přihlíží a nechají obří korporace dělat si, co chtějí, pokud Washingtonu vypráví pohádku o nevyahnutelném pokroku, který jejich deregulovaná existence má přinášet.