Co kdyby to fotila Jarcovjáková? Jak by vypadaly fotky architektury, kdyby nemusely být dokonalé?

21. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z knihy Projektil 33

Dokonalé snímky bez jediného rušivého detailu. A úplně bez života. Tak vypadá většina fotografií současné architektury. Proč se architekti bojí, aby jejich dílo nebylo prezentováno tak, jak ve skutečnosti vypadá? A nešlo by to dělat jinak? Kniha Projektil 33 dokazuje, že možností, jak zobrazovat architekturu, je tolik, kolik po světě chodí umělců. Ve Spotu se nelehkého úkolu mluvení o obrazech zhostili editor Michal Nanoru, fotograf Václav Tvarůžka a výtvarník Martin Kubát.

„Psát o hudbě je jako tancovat o architektuře,“ říkává Michal Nanoru. Je ale potom architekturu jednodušší fotit nebo jinak zobrazovat? Z médií jsme zvyklí na stereotypně dokonalé fotografie nebo 3D vizualizace. Zvykli jsme si, že obrazy současné architektury nemají s realitou nic moc společného. Jak by to ale vypadalo, kdyby tu samou budovu vyfotila Jarcovjáková?

Dopátrat se odpovědi se před časem rozhodli v architektonickém ateliéru Projektil. Oslovili publicistu Michala Nanoru, který vybral 11 realizací Projektilu, 11 fotografek a fotografů a 11 výtvarných umělců a umělkyň. Vznikl tak projekt Projektil 33, ve kterém tvůrci po svém zpracovali současná architektonická díla.

Nanoru schválně oslovil umělce, kteří se architekturou běžně nezabývají, „které nezajímají formálně dokonalé celky a jejichž tvorba je protikladem fotografie architektury vyzdvihující stylizované objekty-sochy“. Kromě zmiňované Libuše Jarcovjákové to jsou například Josef Bolf, Michal Pěchouček, Anežka Hošková nebo Eva Koťátková.   

Z knihy Projektil 33

„Fotografie architektury si neprošla stejným vývojem jako třeba módní fotka a kultura obecně, kdy se v 90. letech objevila snaha revidovat dokonalost, na kterou jsme z reklam nebo luxusních časopisů zvyklí,“ vysvětluje Nanoru. Hlavní roli v tom podle něj hraje nepřekvapivě množství peněz, které se v architektuře a developmentu točí. „Nemůžeme čekat, že developeři nechají svoje rezidence nafotit Jarcovjákovou, ambicí našeho projektu bylo ukázat alternativy k mainstreamové fotce,“ dodává editor.

Čtěte také

Oslovení umělci měli volnou ruku. „V zadání bylo, jen abychom se zaměřili na lidi, kteří tu stavbu využívají,“ vzpomíná Václav Tvarůžka, který dostal za úkol nafotit pobočku městské knihovny a kulturní centrum Vozovna na Žižkově. Tvarůžka se běžně věnuje street photography, takže jeho tvorba je na hony vzdálená klasické architektonické fotce.

„Mohl jsem fotit nějaký koncept, třeba jenom střechu nebo ponožky lidí, kteří tam chodí, ale to jsem nechtěl. Snažil jsem se fotit tak, jak to dělám ve své volné tvorbě,“ říká Tvarůžka. Na klasických černobílých fotografiích tak hlavní roli nehraje nově zrekonstruovaná budova, ale třeba návštěvníci místního bistra nebo rozpačitá knihovnice.

Z knihy Projektil 33

Na obrazech Martina Kubáta zase kráčí postavička po zrekonstruovaném nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani. Kouří cigaretu, zahodí ji do řeky a pak si ustřelí hlavu, která se dokutálí až na konec korza zrekonstruovaného architekty z Projektilu. „Asi jsem tam zapracoval i svůj pocit z toho kraje, kde není lehký živobytí, lidi tam musí dost bojovat,“ zamýšlí se Kubát, který pochází jen z pár kilometrů vzdáleného Klášterce nad Ohří.

„Když se o tom tak bavíme, tak si říkám, jestli jsem tam neměl přece jen toho Fíka někam umístit,“ pokračuje. Stvořitel největšího českého psa Rudolf Čechura totiž v Kadani žil, stejně jako Fíkův hlas, herec Josef Dvořák. „Tak promiň, Ájo!“ vzkazuje Martin Kubát.     

Umí kreslit Martin Kubát nohou? Vybuchl v komunitním centru Vozovna stroj na zmrzlinu, nebo ne? A co na projekt Projektil 33 říkají architekti? Poslechněte si rozhovory v audiu magazínu Spot.

Spustit audio

Související