Individualismus brání boji s klimatickou krizí. Co na to Češi a jejich odpor ke všemu kolektivnímu?

Skupina, kolektiv
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Skupina, kolektiv

Když nedávno televizní obrazovky zaplnily záběry ničivých lesních požárů v Austrálii, kromě katastrofických obrazů byly pozoruhodné projevy kolektivní solidarity a vzájemné pomoci Australanů. Z tamního kolapsu přírody i veřejné správy plyne velké ponaučení i pro naši podobně individualistickou společnost – s kolektivní akcí a solidaritou je dobré začít dřív, než si to nevyhnutelně vynutí okolnosti.

V klimatické krizi jsme všichni spolu a její řešení tak musí být společná. Sama krize je totiž výsledkem spousty drobných individuálních činů a cesta ven tak těžko může být postavena na úsilí jednotlivce. Něco takového ale není možné bez koordinace, která má jasný cíl a která je nejen v Česku bohužel složitá. Naši zemi totiž stále obchází památka totalitních režimů s jejich tupým donucujícím soudružstvím, prvomájovými průvody, spartakiádami a cynickým naplňováním předepsaných rolí. Brání nám to přijmout skutečnost, že se při řešení klimatické krize neobejdeme bez určité formy kolektivity.

Kromě životního prostředí, jak ho známe, je v sázce individualismus jako civilizační výdobytek a nejvyšší stadium vývoje. Stal se vrcholem lidského snažení, z něhož nelze ustoupit. K individualismu s ideálem svrchovaného a svobodného já mířila Evropa po staletí přes reformaci, luteránství nebo Francouzskou revoluci. Jeho rozmach umožnila průmyslová revoluce, modernita a poválečný sociální stát. Paradoxně k němu přispěl i náš státní socialismus, protože povinný kolektivismus a degradace občanství zaháněly lidi do soukromí, k budování spotřebního pohodlí. Vrcholný individualismus se ale v novém miléniu protíná s klimatickým kolapsem a úzce spolu souvisí.

Jak podotýká americký environmentalista Bill McKibben, klimatická krize je největším kolektivním dílem lidstva všech dob. Zároveň je to ale nezamýšlený důsledek našeho individuálního jednání a voleb. Činnost a spotřeba jednotlivce má ve složité průmyslové společnosti souvislosti a důsledky, ke kterým člověk nemusí vůbec dohlédnout. A téměř vůbec už sám nemá možnost individuálně změnit příčiny. Nevíme, jaký příběh s sebou nese výrobek, který jsme zrovna doma vybalili z krabice. Jaké suroviny, odkud, jakým způsobem těžené, jaké výrobní postupy, s jakými zplodinami a exhalacemi, zkrátka co vše za novou věcičkou stojí?

Byl to rozvíjející se průmysl, který minimálně nám v Evropě přinesl bezprecedentní blahobyt osvobozující od nutnosti vazeb s druhými. Sociálnímu státu a masové výrobě vděčíme za možnost vyvázání se ze vztahů v rodině, obci a dalších komunitách i za široké možnosti spotřeby. Důsledek v podobě planetární ekologické krize je ale kolektivní a individuálním jednáním prakticky řešit nelze. Nepomůže občas si něco nekoupit. Nestačí ani odstavit jednu čoudící elektrárnu, stejně jako vláhu do krajiny nepřinese hrstka ekozemědělců. Ohrožení života je po desetiletích snad nejvýraznější výzvou, proč o sobě přemýšlet i ve vztahu k druhým a jako o součásti širšího propojeného celku. Opak je iluzí.

Klimatické katastrofě může předejít klimatická revoluce. Vůbec nemusí mít půdorys vnucovaného kolektivismu a vynucené ztráty individuality. Přemýšlet o souvztažnosti s dalšími lidmi může vést k tomu, že se budeme s druhými víc vídat, scházet, komunikovat, zabývat se společnými věcmi a něco s nimi dělat  spolu něco chtít. A to mohou být řešení prospívající celku, ať už jde o energetiku, odpady, nebo zacházení se surovinami. Znamená to také vytvářet solidární sítě, ochotu dělit se, podporovat postupy jevící se jako součást řešení, stavět se vážně k politice. Žádné vnější donucení, vůdce nebo ekologickou diktaturu to nepotřebuje.

Nepřípadná víra, že to všechno samospádem nakonec nějak dobře dopadne, je produktem individualismu, který paradoxně přežití jednotlivce ohrožuje. Zhmotňuje se v něm absurdní sebedůvěra, že i kdyby klimatická krize zkosila polovinu lidstva, mně se přece stejně nic nestane. Donedávna si to nejspíš myslela i většina Australanů. Jenže klimatická krize nerespektuje individuální soukromí, pohodlí a svrchovanost. Kolaps všeho, na co jsme zvyklí a co bereme za neotřesitelnou jistotu, jsme viděli v přímém přenosu. Hmotné věci zmizely v plamenech a životně důležitý význam začaly mít mezilidské vztahy. Bez spolupráce s druhými by nešlo zvládnout ani ty australské požáry, natož celou klimatickou krizi.

Proč brání individualismus efektivnímu boji s klimatickou krizí? A v čem přesně by měl spočívat obrat ke kolektivním hodnotám? Poslechněte si komentář Ivo Bystřičana.

Spustit audio
autor: Ivo Bystřičan

Související