Když tělo zatáhne za záchrannou brzdu. „Za vyhoření si můžeme sami,“ říká terapeut Tomáš Zetek

Syndrom vyhoření - únava - stres
Syndrom vyhoření - únava - stres

„Zničehonic jsem zkolabovala. Museli mi zavolat záchranku. Tři týdny jsem zůstala doma, nemohla jsem vůbec chodit do práce, nemohla jsem si sednout za volant. A když jsem doma ležela, cítila jsem, že když nic neudělám, tak se vlastně vůbec nic nestane,“ popisuje důsledek vyhoření v práci pětačtyřicetiletá Lenka, která pracuje jako obchodní zástupkyně. Ve chvíli, kdy měla pocit, že svou práci zvládá bez problémů, pustila se ještě do zachraňování psů.

„Já jsem zvyklá dělat všechno úplně na plno. Začala jsem se na maximum věnovat práci a do toho jsem začala zachraňovat zvířata. Ono se to hrozně rozkřiklo a začalo se to nabalovat. Bylo toho čím dál víc. Přestala jsem mít volný čas a spala jsem asi čtyři hodiny denně. Za takových pět let jsem cítila, že u věcí, které jsem dřív dělala bez problémů, jsem musela sbírat poslední zbytky sil. Obtěžoval mě každý telefonát.“

A právě to, co Lenka popisuje, je hlavním znakem syndromu vyhoření. Člověku zkrátka dojde vůle, životní energie a taky chuť pracovat. „Může to mít projevy v nemoci, to znamená, že člověk ze stresu vážně onemocní. Druhou věcí je, že vás pod ztrátou chuti pohltí paralýza,“ popisuje důsledky syndromu vyhoření terapeut Tomáš Zetek.

Balanc o workoholismu a práci. Umíte říci ne, odejít včas a ví šéfová, co všechno děláte?

Workoholismus

„Workoholismus je závislost a jako každá závislost je nálepkou na nějakou bolest,“ říká psychoterapeut Michal Mynář. Prací trávíme velké množství času, proto je důležité nastavit si hranice času a energie, kterou práci věnujeme. Umět říci ne kolegům i nadřízeným a poznat, kdy je toho na nás moc, a nechat si také síly na opravdový odpočinek.

Přetížený mozek tak dává najevo, že je potřeba zpomalit, lépe si zorganizovat čas a především si nastavit jasné hranice a limity v práci. Je to taky signál, který nás podněcuje k tomu, abychom se zaměřili sami na sebe, vnímali svoje vlastní emoce a pozastavili se třeba nad tím, proč jsme tak ambiciózní.

„Jsou určité signály, které tomu předcházejí. A my je vůbec neumíme v těle číst. Nějakým způsobem se to ohlašuje, ale tím, jak jsme zabednění a koukáme pořád ven, jestli máme dostatek fanoušků na Facebooku nebo jestli se naše práce líbí, tak něco zevnitř musí zatáhnout za záchrannou brzdu a skolí vás to typicky na lůžko. Když pak zůstanete částečně ochromení, tak vás to má donutit k tomu, abyste si toho stavu začali všímat,“ říká terapeut.

Dělník v šatně

Název a popis dal syndromu vyhoření teprve před pětačtyřiceti lety americký psychoanalytik Herbert Freudenberger. Vyčerpání a ztrátu profesionálního zájmu pozoroval v zařízeních, která provozují paliativní péči. A ačkoliv syndrom vyhoření postihuje zejména zaměstnance v pomáhajících profesích, jako jsou lékaři, sestry nebo sociální pracovníci, a typicky pak ty, kteří v módu přepracování fungují nepřetržitě několik let, zasáhnout může i mladší ročníky. A nejen v práci. Své o tom ví třeba pětadvacetiletá Anna.

„Stalo se mi to ve škole, když jsem se vrátila po letní praxi v médiích. A najednou nebylo nic, co by mi dávalo ten drive, tu sílu, tu energii, kterou jsem v těch médiích samozřejmě zažila. Cítila jsem neuvěřitelnou marnost. Měla jsem na jeden semestr získat 90 kreditů, což je velké kvantum práce. Začalo se to projevovat v tom, že jsem trpěla nespavostí. V momentě, kdy už třetí týden pořádně nespíte, tak jste nervózní, třepete se, je vám špatně a pořád v tomto módu pracujete a snažíte se z toho dostat.“

Diagnóza F: Syndrom vyhoření

02981837.jpeg

Když hodně pracujeme, jsme unavení. Když hodně pomáháme, jsme unavení ještě víc. Vlastně je to jednoduchá matematika - když prostě víc energie vydáváme, než si jí bereme zpět, je to problém. Přesto tenhle výpočet řada lidí ignoruje. A může to končit i syndromem vyhoření.

Dobrou zprávou ale je, že existuje cesta ven. Po vyřešení akutních problémů, jako jsou nemoci nebo fyzické vyčerpání, přichází moment, kdy musí člověk pátrat sám v sobě.

„Člověk je zasažen určitými komplexy. A nepředstavujme si pod tím nutně jen méněcennost, ale například i perfekcionismus, který je přetažený do extrému. Na začátku máte pocit nedostatečné sebehodnoty, sebeúcty, sebedůvěry. To jsou velmi nepříjemné pocity. Člověk se pod jejich tlakem cítí tak, že je to všechno jeho chyba, vina a zodpovědnost, a snaží se jim všemožně uniknout. Jenže tyto úniky nejsou v dospělosti správným řešením. Musíte se dostat k tomu původnímu duševnímu zranění a naučit se s ním znovu zacházet,“ říká Tomáš Zetek.

Co pomohlo Lence a Anně, aby se opět cítily dobře a těšily se do práce? A proč si podle terapeuta Tomáše Zetka můžeme za syndrom vyhoření sami? Poslechněte si celý příspěvek!

Spustit audio

Související