Obtěžování jako veřejné tajemství? Češi přestávají predátory krýt

Přestože je velká část veřejnosti chováním i počtem Cimického obětí zaskočena, nepřekvapivě se ozývají i lidé, kteří tvrdí, že zvěsti o chování známého psychiatra byly dlouho veřejným tajemstvím. O predátorském chování se léta šuškalo i v případě bývalého poslance Dominika Feriho nebo novináře Jiřího Hoška, který byl kvůli sexuálnímu obtěžování nedávno propuštěn ze zaměstnání.

Mnozí se ptají, proč se ženy, které v minulosti čelily sexuálnímu násilí, ozývají až teď. Otázka je to v podstatě logická. Když vám někdo ukradne peněženku, nečekáte dekádu, než to začnete řešit. Jenže sexuální násilí má jinou povahu a jako společnost jsme se k němu stavěli dlouhá léta jinak než k dalším trestným činům.

Čtěte také

„Když si o to říkala, stačí podmínka!“ Polovina pachatelů znásilnění odchází od soudu s podmíněným trestem

Hluboce zakořeněné stereotypy v obětech vyvolávají pocit, že si takové chování mohly zapříčinit samy. Ještě před třemi lety v průzkumu pro Amnesty International 58 % Čechů a Češek tvrdilo, že oběť znásilnění je za určitých podmínek spoluzodpovědná za to, co se jí stalo.

Sexuální obtěžování i násilí bylo od 90. let v Česku považováno spíš za neškodnou zábavu alfa samců hodnou vtipkování. Mluvilo se o něm jako o „sexuálním harašení“, ekvivalentem anglického „sexual harassment“ toto spojení ale nikdy nebylo. Harassment v angličtině znamená soužení, trápení. Slovo harašení má v češtině spíš význam jakéhosi chrastění – proto se říká „haraší mu na věži“.

V takovém prostředí se těžko dalo očekávat, že se ženy, které zažily sexuální obtěžování, hlasitě vymezí. Jak poznamenala sama Jana Fabiánová, důsledky pokusu veřejně se bránit mohly být spíš negativní, hrozilo, že ji nikdo nepochopí a agresor se jí následně pomstí.

Čtěte také

Chceš upoutat pozornost, hoď tam nahou holku! Podle soudu taková propagace snižuje lidskou důstojnost

K tomu přidejme celou kulturu sexismu, která u nás léta panovala a často ještě přetrvává. Sexistické reklamy zachycující ženy jen jako sexuální objekty. V roce 2017 se ze zahraničí do Česka dostaly první informace o hnutí MeToo, mnohdy vykreslovaném jako hon na čarodějnice nebo pomsta zhrzených žen.

V roce 2021 je situace ale výrazně odlišná. Polovina Čechů aktivních na internetu se domnívá, že je sexuální obtěžování v České republice problém, víc než dvě pětiny respondentů výzkumu sdružení SIMAR uvedly, že s myšlenkami hnutí MeToo souhlasí. Problematice sexuálního násilí se v létě věnovala mimořádná schůze poslanecké sněmovny, koalice PirSTAN reflektovala problematiku znásilnění ve své volební kampani, koaliční smlouva formující se vlády explicitně zmiňuje, že zajistí lepší ochranu obětí sexuálního a domácího násilí.

Čtěte také

Co je v pohodě a co za hranou? Spolek Konsent učí barmany, jak na sexuální obtěžování

Naše společnost začíná sexuální násilí brát vážně, víc lidí mu rozumí a díky tomu i víc obětí sbírá odvahu se ozvat. Pravděpodobně se také budeme dozvídat o víc případech obtěžování a budeme muset hledat cesty, jak se s pachateli vypořádat. Zodpovědnost by ale neměla ležet na obětech. Jako společnost potřebujeme systémová řešení předcházející takovému chování.

Pozornost obtěžování na akademické půdě začíná věnovat stále víc vysokých škol, přidávají se i další instituce. A to je dobře. Je tu ale stále mnoho těch, kde se o nevhodném chování mezi zaměstnanci jen šušká. Právě jim bych doporučila situaci řešit dřív, než budou čelit skandálu. Česko totiž zjevně přestává predátory omlouvat a krýt.

Oběti sexuálního obtěžování psychiatra Cimického prolamují po desítkách let mlčení. Proč až teď? A jak to zapadá do kontextu vnímání sexuálních predátorů v české porevoluční historii? Poslechněte si komentář Johanny Nejedlové.