„Plácnutí přes zadek“ bývá často surovým týráním. Proč Čechům vadí návrh zákona proti bití dětí?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy bití - bití dětí - domácí násilí - bité děti

Česko je jednou z posledních čtyř zemí v EU, kde je povoleno v rodině fyzicky trestat děti. Poslední návrh ombudsmanky na postavení fyzických trestů mimo zákon se setkal s řadou negativních ohlasů z řad veřejnosti. Tři čtvrtiny Čechů takový nápad neschvalují. Snad čekáme na to, abychom si mohli zapsat pohlavky, facky, plácnutí a tanec vařečky na zadku jako kulturní dědictví UNESCO. Anebo ve fyzické svévoli vůči dětem vidíme poslední zbytky svobody.

Takzvané nevinné plácnutí přes zadek je u nás nejčastějším argumentem, proč by se do této oblasti vztahu rodiče a dítěte neměl stát míchat. O nic nejde, je to jen usměrnění, někdy je to jediná možnost, některé děti to potřebují, dělá se to tak od nepaměti a bez toho by děti rodičům přerostly přes hlavu. Některým dětem to dokonce prospívá, tvrdí všestranný mediální psycholog Jeroným Klimeš a nazývá to aktivační funkcí.

Je to jedna z nejdochovanějších a nejrozsáhleji udržovaných tradic. Fyzické tresty v rodině u nás nezažilo jen 14 % dětí. Zároveň to často nekončí u onoho mytického dobrosrdečného plácnutí. U čtvrtiny bitých dětí lze mluvit o týrání, protože jsou tlučeny nejrůznějšími tvrdými předměty, po kterých jim na těle zůstávají stopy.

Česká rodina se chce udržet jako ostrůvek svobodného bití dětí i přesto, že z jiných oblastí života už muselo dávno zmizet. Alespoň právě na papíře, v zákoně. Fyzické tresty ve školách zakázal zákon už za Rakouska-Uherska v roce 1870. Ve škole stráví děti mnohem víc času než doma a učitelé je zpravidla fyzicky neumravňují. Musí to prostě nějak zvládnout.

V průzkumech přiznává jen čtvrtina rodičů, že děti někdy bije. Proti zákonné úpravě jsou ale tři čtvrtiny populace. Na první pohled to nedává smysl. Buď se velká část bijců zdráhá v dotaznících přiznat, anebo je to projev odporu k další regulaci. Nebylo by se co divit. Podpora rodiny ze strany státu je slabá, když se má zvýšit rodičovský příspěvek, je z toho nekonečný poslanecký tanec, chybí školky, situace svobodných matek je skandální. A namísto řešení problémů by se měl stát do rodiny vměšovat další regulí.

dítě - smutné dítě - nemocné dítě

Na odporu proti dalšímu posílení práv dítěte jako by se podepisoval odpor vůči státu jako takovému. Vlezlý etatismus komunistické éry nahradila silná neoliberální rétorika 90. let, podle které je veškerá regulace zlem a musí se omezit na minimum. Z frází o státu jako nepříteli žijeme dodnes a rodina je posledním útočištěm, kde se před ním dá ukrýt. V argumentech proti zákonu pak roky vévodí bizarní fantazie, že za plácnutí přes zadek na chodníku či v supermarketu půjde nebohý rodič za mříže.

Stranou zůstává to, že i dítě potřebuje ochranu, a to v některých případech i před svými rodiči. Není totiž jejich majetkem. Zákon by neměl upravovat naprosto každou oblast života, v mnoha věcech soužití si společnost umí poradit sama. Pokud je ale bití dětí běžnou součástí našich domovů a společnost to z větší části usilovně hájí, zákonodárcům by to nemělo být jedno. Fyzické tresty rodičů vůči dětem jsou navíc poslední, které jsou dovoleny. Dospělé nikdo bít nesmí. Ani v práci, ani ve vězení, ani na policii, natož na ulici. Děti jsou poslední, koho můžeme bít dle svého uvážení.

Zákonná snaha vzkázat rodičům, že bití dětí není akceptovatelné, není zároveň žádným výmyslem EU, který má zničit tradiční civilizaci. Letos přijaly takový zákon třeba Gruzie či Kosovo, už před mnoha lety Albánie, Ukrajina, Turkmenistán nebo Moldávie. Na celém světě je to dnes už přes padesát zemí. Měli bychom se znovu zamyslet, jestli chceme skutečně mít nadále právo své děti praštit, kdy se nám zachce, a zůstávat tak skanzenem této prokazatelně neúčinné, kontraproduktivní a všeobecně nedůstojné tradice.

Za „plácnutím přes zadek“ nebo „výchovnou fackou“ se často může skrývat týrání. Proč Čechům vadí návrh zákona proti bití dětí v rodinách? Poslechněte si komentář Ivo Bystřičana.


Spustit audio
autor: Ivo Bystřičan

Odebírat podcast

Související