Proč architekti mluví víc než architektky? O ženách a taky o sesterství se sestrami Brůhovými
Kam se ztrácí architektky? Jak to, že na architektonických vysokých školách je studentek většina, ale pedagožek málo? A proč se slavné architektky nevyskytují v historii? O tom jsme mluvili s Alžbětou Brůhovou, architektkou a aktivistkou, a Klárou Brůhovou, architektkou a historičkou architektury.
Architektka Alžběta Brůhová založila s kolegyní Adélou Pečlovou iniciativu Architektky. Začalo to nenápadně, po škole začaly pracovat a snažily se zorientovat – jak nacenit práci, jak založit živnost, jak komunikovat s klienty – a sbíraly know-how. „Říkaly jsme si, že by byla škoda si to sušit jenom pro sebe,“ říká Alžběta.
Vznikla facebooková skupina, která má dnes už skoro tisíc členek, architektky, inženýrky a další profese kolem architektury si vzájemně radí na síti, schází se i na vzdělávacích akcích. Muži tam přístup nemají. Proč? Alžběta Brůhová chce podpořit ženy, protože z oboru mizí; hlavně ve chvíli, kdy se jim narodí dítě. Dokládá to čísly: na vysokých školách je šedesát procent studentek, akreditaci České komory získá jen 35 procent žen, na pozici městských architektů je jen 20 procent žen, vedoucích ateliérů na vysokých školách je taky jen 20 procent.
Ženy ovšem nejsou vidět ani v historii architektury. Známých architektek, podepsaných pod velkými stavbami, bylo v druhé polovině 20. století jenom pár: Věra Machoninová, Alena Šrámková, Růžena Žertová. Nevyskytovaly se většinou ani na vedoucích pozicích - projektových ústavů, stavovských orgánů, ani na akademické půdě.
„Za celou dobu od roku 1949 do roku 1989 tu nebyla ani jedna profesorka,“ říká Klára Brůhová. Důvody byly asi podobné jako dneska, na ženách byla většina péče o děti a rodinu. „Vždycky byly vystavovány nutnosti druhé směny,“ říká Klára Brůhová. Na tohle téma právě začínají s kolegyněmi Helenou Huber-Doudovou, Petrou Hlaváčkovou a Šárkou Malošíkovou výzkum.
Nemluvili jsme jen o ženách. Klára Brůhová je známá hlavně jako autorka knih Praha nepostavená a Pražské vize o neuskutečněných projektech pro Prahu, které našla v archivech – a často byly dosti šílené. Probrali jsme i výstavu, kterou sestry Brůhovy spolu s dalšími autorkami chystají pro galerii Viper. Bude o tom, jak se město chová k lidem: jinak vás přijme, když jste „zdravý, pohyblivý, samostatný a skotačivý jedinec“, a jinak, když jste rodič s děckem.
A taky přišla řeč na to, že je dobré mít sestru. A ještě lepší je mít sestru, která dělá stejně jako vy architekturu. Co sestry zajímá na práci té druhé? Alžběta: „Mě hodně baví Klářiny ostré prosby.“ Míní tím dopisy, které Klára posílá na důležitá místa, například když je potřeba bránit nějakou ohroženou stavbu. Klára: „Sestra se pouští do debat a jde s kůží na trh.“
A proč tedy architekti víc mluví? Ženy byly vždycky tlačeny víc do domáčtější role, ne k tomu, aby se vyjadřovaly na veřejnosti: „Ta vize je pořád živá a i pro ženy je problém z ní vyskočit,“ říká Klára Brůhová. V tomhle Bourání z ní sestry Brůhovy docela snadno vyskočily.
Bourání o tom, proč architekti mluví víc než architektky, kam se architektky z oboru ztrácí, i o tom, k čemu je dobré mít sestru.
Související
-
Mladí architekti pracují za mizerné peníze bez smlouvy. Jaká je odvrácená strana prestižního oboru?
Mladí architekti často musí pracovat bez běžné smlouvy, a čelit tak všem souvisejícím nejistotám, ačkoliv v praxi fungují jako zaměstnanci.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
