„Ty ještě nemáš dítě? Co to máš na sobě?“ Co v nás vyvolává stud a jak se k němu postavit?

„Dospělí předstírají, že stud mezi nimi není, a skrývají ho. To slovo je skoro archaické, nepoužívá se. Zaměňujeme ho s vinou nebo ponížením.“ Cítit vinu znamená, že jsme se dopustili něčeho špatného. Stud jde do hloubky, říkáme si „já jsem špatný“. Míří do jádra, a pokud přijmeme myšlenky, že jsme v jádru špatní, tak z toho není cesty ven. Seberegulace je něco jiného, uvědomění si, že jsem něco udělal špatně. Je to reflexe a pokus o nápravu, o zlepšení sebe sama.

„Každý máme právo selhat, je to velmi lidské a na lidech nás baví, že jsou jiní než my. Napadat ostatní je vlastní obrana. Navíc máme tendenci napadat ty, kteří jsou na tom hůře,“ říká Iveta Clarke|foto: Barbora Linková

„Na seminářích máme hezké cvičení. Ženy stojí v kruhu a mluví o větách, které v nich vyvolávají stud: ‚Musíš být hodná holka, nosit samé jedničky, musíš dobře vypadat, co to máš na sobě?‘“ Stud nás prapůvodně měl varovat, nechceme se stát nejhoršími ve skupině. To vede k vyloučení a samotě, která znamenala smrt. Lidé, kteří mají vysokou odolnost vůči studu, věří, že si zaslouží lásku a sounáležitost. I když jsou nedokonalí. Nemusíme být dokonalí, být dobří ve všem. V některých dovednostech nebo kvalitách zkrátka jsme horší než ostatní. Neznamená to ale, že nemáme hodnotu. Někteří z nás mají hluboké přesvědčení o vlastní hodnotě přirozeně, jiní k němu dojdou seberozvojem. Pokud nás někdo ponižuje, je jen na nás, zda ho necháme. Ti, kteří mají nízkou odolnost, berou ponížení jako potvrzení své nedokonalosti.

„Každý máme právo selhat, je to velmi lidské a na lidech nás baví, že jsou jiní než my. Napadat ostatní je vlastní obrana. Navíc máme tendenci napadat ty, kteří jsou na tom hůře.“ Proto je důležité naučit se kritizovat druhé, je-li to třeba. Kritizujme dílčí chování nebo myšlení člověka, ale nikdy ne jeho jako celek. Pokud někomu řekneme „ty jsi špatný“ nebo „ty to pokaždé zkazíš“, nenabízíme cestu ven. Naopak, uzavřeme ho do klece absolutního výroku, ze které se nelze osvobodit.

Prolomit vlny: Je tohle moje tělo?

• Upravit
• Smazat

Jsem zmatená a myslím, že na to mám právo. Mám pocit, že žijeme v době, kdy nadvláda kosmetického průmyslu, nezdravě hubených modelek jako všeobecně přijímaného ideálu krásy a módních časopisů, které prezentují ženská těla přežehlená photoshopem, možná pomalu doznívá. Minimálně se objevují trendy a proudy, které se zdají být jiné, přirozenější, chtělo by se říct. Je tomu ale skutečně tak a dokážeme je přijmout?

„Obrany před studem jsou tři. Agrese, uzavření se do sebe a přitakávání, tzv. people pleasing. Takové udobřování, abyste mne už nekritizoval.“ Na sobě můžeme pozorovat, jaké strategie volíme. Většina samozřejmě umí používat všechny. Je ale užitečné si všimnout, kdy a vůči komu které obrany volíme. Prvním krokem je uvědomit si, co cítím. Teprve pak lze vědomě a svobodně reagovat.