U porodu se bojíme selhání. Neuzavírej se do jedné představy o ideálním scénáři, radí Houpačky

Kolik je způsobů porodu, tolik je i představ o tom, který je ten správný. Pro některé ženy to může být porod vedený lékaři, od sekce po různé druhy medikace ulevující od bolesti, pro jiné naopak porod bez zásahů, v porodním domě nebo doma za přítomnosti porodní asistentky. Záleží vždy na rozhodnutí budoucí matky, v čem se cítí dobře. Málokterá ale může říct, že její porod proběhl přesně podle jejích představ.

Automatky: Co by měli muži vědět o porodu? Kdy ženu hladit a kdy jít radši ven?

• Upravit
• Smazat

„Mnozí říkají, že v minulosti muži nebývali u porodu, ale oni tam byli. Nervózně přešlapovali po předsíni, kuchyni, zápraží a ohřívali hektolitry vody, které nakonec nebyly zapotřebí. Když se miminko narodilo, byli všichni pohromadě, otec, matka, prarodiče, starší sourozenci,“ říká porodní asistentka Ivana Königsmarková. Mají tedy muži na porodním sále své místo? A co by o momentu zrození měli vědět? Další díl Automatek přináší odpovědi s lektorkou předporodní přípravy Ivanou Königsmarkovou.

Jak se vyrovnat s vlastními očekáváními ohledně porodu? „Můj porod vypadal úplně příšerně, ale zavinila jsem si to sama stresem. Už v přípravách jsem sledovala různé animace, jak dítě vychází, dělala jsem masáž hráze, cvičila jsem na balónech, dělala jsem úplně všechno, co zrovna šlo. A zpětně si říkám, že jsem se na to měla vykašlat, protože nakonec jsem natekla a museli mě vzít hodně akutním císařským řezem. Z toho úchvatného porodu, který jsem si vysnila, v té místnosti s napuštěným bazénem, jsem naopak ležela na nějakém lehátku a stříhali na mně oblečení,“ popisuje Marie svůj neplánovaný porod císařským řezem. „Když jsem otevřela oči a přinesli mi mého malého Edu, tak to bylo samozřejmě velké štěstí. Ale já jsem cítila, že to není dobře,“ vysvětluje své pocity frustrace z rozdílu představ a reality. „Musela jsem se vyrovnat s tím, že moje tělo nezvládlo porodit, nezvládlo to, co jsem si myslela, že je pro ženu přirozené. Musela jsem se vyrovnat s tím, že jsem mu přeci měla být vděčná za to, že jsme to oba přežili. Teď už mu vděčná jsem, ale ten proces odpouštění byl těžký. Musela jsem se z toho vymluvit,“ uzavírá svůj příběh Marie.

Automatky s Kateřinou Šorejsovou, která snila o tradičním porodu domorodkyň na Novém Zélandu

• Upravit
• Smazat

Kateřina Šorejsová poprvé rodila ve 30 letech. Naposledy ve dvaačtyřiceti. Dnes má dvanáctiletého syna, šestiletou a pětiměsíční dceru. První porod prožila v české porodnici, druhý na belgické klinice a třetí doma. Sama už deset let doprovází ženy k porodům, zabývá se maorskou porodní tradicí a čerpá z knih francouzského lékaře Michela Odenta.

I Jana nakonec porodila způsobem, na který se předem vůbec nepřipravovala. Komplikace v jejím případě vedly k rozhodnutí ukončit porod kleštěmi. „Mě na tom asi překvapilo to, že mě porod nebolel. Dokonce mi na konci moje porodní asistentka říkala: ‚Ty jo, ty jsi to celý dala bez něčeho na bolest, a ještě ses mezi těmi kontrakcemi usmívala.‘ A já jsem si až v tu chvíli uvědomila, že mě asi mělo něco bolet,“ říká Jana.

Čeho se konkrétně bojíme u porodu? „Já myslím, že se bojíme o sebe, bojíme se o dítě a bojíme se vlastního selhání. To, co já řeším, je, že mi bylo zdravotnickým personálem interpretováno, že celá situace byla zaviněna mým dítětem. Že vše bylo v pořádku, já jsem krásně rodila, až do okamžiku, kdy dítě mělo zaklonit hlavičku a sestoupit do porodních cest,“ popisuje svou zkušenost Jana. Až později si uvědomila, že interpretace podaná tak, že porod zkomplikovalo její dítě, může podle ní velmi poškodit jejich budoucí vztah. „A přijde mi to strašně nebezpečné,“ uzavírá.